pátek 31. července 2015

LA PEREGRINA - 500 let putování jedné perly

Perly... díky jedinečnému lesku a rafinovaně rozjasňujícímu účinku na ženskou pleť mívaly perly svého času větší cenu než diamanty, rubíny a zlato. Perly s vaším outfitem udělají pravé divy. Ostatně, umíte si představit Jackie O. nebo Coco Ch. bez perel? Tak vidíte.
Jednou ze světově nejznámějších perel je La Peregrina. Původní váha byla 223,8 gránů, (55,95 karátů, 11,2 g), po úpravě a čistění v roce 1913 se její váha snížila na 203,84 gránů. I přesto patří k jedněm z největších, navíc perfektně symetrických ve tvaru hrušky, perel na světě. Kromě toho má za sebou dost zajímavou historii. Posuďte sami:



 Roku 1513 ji našel na pobřeží jednoho z ostrovů Perlového souostroví v Panamském zálivu jistý africký otrok. Perla byla předána Donu Pedrovi de Temez, guvernérovi španělské kolonie v Panamě, a onen otrok dostal za svůj nález svobodu.  Dobyvatel Vasco Núñez de Balboa ji dovezl do Španělska a daroval králi Ferdinandovi II. Aragonskému. Jeho pravnuk Filip II. Španělský pak perlu daroval jako svatební dar své nevěstě Marii Tudorovně. Jak můžete vidět na jejím portrétu, nosila ji jako brož.


Po Mariině smrti se La Peregrina na dalších 250 let navrátila španělskému královskému rodu, kdy byla pro španělské královny zasazována do náhrdelníků i broží.
 

 Roku 1808 dobyl Španělsko Napoleon Bonaparte a na královský trůn dosadil staršího bratra Josefa. Když Josef po svém svržení uprchl do Francie, vzal si perlu s sebou. Tehdy se do té doby bezejmenné perle začalo říkat La Peregrina - Poutnice. Josef odkázal perlu svému bratranci Karlu Ludvíkovi - muži, jenž až do sesazení z trůnu roku 1870 vládl Francii jako Napoleon III.
V době, kdy žil Karel Ludvík v londýnském exilu, prodal z finančních důvodů perlu Lordu Jamesi Hamiltonovi, markýzi z Abercornu, jehož manželka ji záhy ztratila, a to hned dvakrát. V obou případech to alespoň bylo v patřičně královském prostředí - na Windsorském zámku zapadla za opěradlo pohovky a na plese v Buckinghamském paláci jí vypadla z usazení a cestovala na vlečce šatů jiné dvořanky. V nespolehlivých rukou pánů z Abercornu setrvala La Peregrina až do roku 1969, kdy ji Richard Burton koupil coby dárek ke dni svatého Valentýna své manželce Elizabeth Taylor (jo, takový dárek bych si taky dala líbit). Perla byla v té době minimalisticky připnuta k dlouhému platinovém řetízku s malými perličkami a Elizabeth Taylor o ní prohlásila, že byla tak příjemná, že se jí musela stále dotýkat, když měla šperk na krku.
 
Původní osazení La Peregriny

 Sice jsem tady pomlouvala markýzovu manželku, ale pravdou je, že i Elizabeth perlu ztratila. A taky to bylo v paláci - v hotelu Caesar's Palace v Las Vegas. Poté, co centimetr po centimetru prohledala celé apartmá, našla perlu v tlamě jednoho ze svých pekinézů. Nutno ovšem podotknout, že Liz svoje šperky neschovávala v trezoru, ale nosila je dokonce i ve svých filmových rolích.
 
La Peregrina ve filmu Anne of a Thousand Days 


 Po této nešťastné příhodě si Elizabeth nechala vypracovat v klenotnictví Cartier návrh na nové zasazení perly po vzoru původního šperku Marie Tudorovny, na konečné podobě návrhu se sama podílela. Náhrdelník byl vyroben z přírodní perly La Peregrina, 57 přírodních a 4 kultivovaných mořských perel, rubínů a diamantů a zasazen do zlata a platiny. Jednotlivé části náhrdelníku pochází z různých období - konkrétně zasazení samotné La Peregriny z konce 16. století, diamantový přívěsek z počátku 19. století a samotný náhrdelník s rubíny a diamanty z roku 1972.
 
Cartierův návrh (červené poznámky jsou od Liz)


 Po smrti Elizabeth Taylor se La Peregrina vrátila do aukční síně. V roce 1969 zaplatil Richard Burton v Sotheby's 37.000 dolarů, což by dnes odpovídalo přibližně čtvrt milionu dolarů. Odhadní cena v Christie's, kde se náhrdelník prodával, byla mezi 2 až 3 miliony dolarů. Ve skutečnosti byl ale diamantový náhrdelník s La Peregrinou vydražen během necelých pěti minut za neuvěřitelných 11.842.500 dolarů. Teď je La Peregrina někde v Asii a ticho po pěšině. Možná už se zase ztratila...

pátek 24. července 2015

CHANEL: Číslo Pět žije!

                                   

Číslem Pět nemíním ovšem roztomilého robota, ale slavný No.5. Říkala mi paní v parfumérii, že vůně se každou chvíli obměňují tak, že se prostě konkrétní parfém přestane vyrábět, protože už je očuchanej a demódé. Ikon se to ale zaplaťpánbůh netýká. Navíc Gabrielle Chanel s tímto parfémem dosáhla jednoho prvenství...


... první návrhářská vůně to ale nebyla. Roku 1911 uvedl Paul Poiret první vlastní parfém pod názvem Rosine (pojmenovaný podle jeho starší dcery). Naprosto všechno, od vůně přes flakon, obal, reklamu i distribuci, bylo vytvořeno jedním návrhářem. Zaútočil tak na monopol francouzských parfumářů, i když jeho iniciativa byla zpočátku k smíchu.

Rosine

Vonné kompozice už od konce 19. století sice široce využívaly syntetické složky, které způsobily převrat v tradiční chemii vůní, ale stále ještě se kamuflovaly květinovou poezií, inspirovanou přírodními komponenty. Nenápadné přidávání syntetických složek přiznávali výrobci jen neochotně, ačkoli se tím významně rozšířila škála vůní a také se zajistila lepší stálost. Chanel No. 5 s tímto pokrytectvím ale rokem 1921, tedy rokem svého uvedení, skoncoval, když byl představen jako první jednoznačně abstraktní vůně. Tento parfém, který měl ohromující úspěch, parfém vytvořený podle téměř alchymistické receptury, parfém naprosto odlišný od ostatních, změnil v bláznivých letech staré pojetí elegantní vůně a otevřel voňavkářství ohromné pole možností, které se od té doby neustále využívá. V souvislosti s významným úspěchem "Pětky" si většina známých salónů založila vlastní oddělení parfumerie.
Nejlepší modelkou byla sama sobě


Parfém se postupně stane tak slavným, že když za 2. světové války Coco zavře svůj salon a zůstane jenom její butik v ulici Cambon, budou sem němečtí vojáci přicházet pro zásoby Chanelu No. 5. Po osvobození v tom budou pokračovat Američané a často tam kvůli svým manželkám a milenkám budou stát v dlouhých frontách.


Vojáci US Army na rue Cambon

Coco se vzpříčila i do té doby běžné módě obalů na parfémy. Nechtěla vybroušené, složité lahvičky, ale jednoduchý, "neviditelný" design. Původní lahvička se od té současné lišila - byla zaoblenější. Jenže když z butiků pro vybranou klientelu parfém "expandoval" a bylo třeba ho převážet, ukázalo se, že původní flakon je příliš tenký. Nastoupil slavný "hranatý" styl, o kterém se někdy říká, že je inspirován lahví od whiskey, která se Chanel zalíbila. Flakon parfému od té doby nezměnil, jen uzávěr prošel mnoha proměnami. Kapesní verze parfému pak přišla na trh roku 1934.

Evoluce flakónů Chanel No. 5
 
Když se v 50. letech zeptali Marilyn Monroe, co obléká do postele, odpověděla, že pár kapek Chanelu No. 5. Dovolila bych si poznamenat, že Marilyn se v audionahrávce z roku 1960 ptal šéfredaktor Marie Claire, a záhy vyšel i malý videospot, ale ač tedy nakonec odpověď není spontánní, stala se ikonickou stejně jako parfém i ona herečka.

"You know, they ask me questions. Just an example: 'What do you wear to bed ? A pajama top? The bottoms of the pajamas? A nightgown?' So I said, 'Chanel No. 5,' because it's the truth... And yet, I don't want to say 'nude.' But it's the truth!"
 
Marilyn Monroe v reklamě na Chanel
 
V 70. letech se tváří parfému stala francouzská hvězda Catherine Deneuve, v 90. letech pak další Francouzka, herečka a modelka Carole Bouquet. Také Audrey Tatou a Nicole Kidman a v současné chvíli je novou tváří Chanelu No. 5 tralala, Brad Pitt. Všechny tyto reklamy mají jednoho spojovatele - vždy jde o elegantní luxus.



No, slyšela jsem párkrát, že Chanel No. 5 je "pro starý". U mě to byla láska na první začichání a bylo mi 23, tak takhle to asi nebude. Dneska mi ještě o trochu víc voní Coco Noir, ale na Chanel obecně ať mi prostě nikdo nešahá! Doufám, že vám, milé dámy, nějaký ten kousek na poličce v koupelně taky voní.


No a tady jen ten Brad ;-)

čtvrtek 16. července 2015

ŽELEZNIČNÍ SURREALISMUS včera a dnes

 

No tak se na Masarykovo nádraží přiřítil Elephant, to je toho. To už tady přece bylo, a - jak to s minulostí bývá -
s daleko větší parádou. Stalo se před 120 lety v Paříži a jistě víte, o čem mluvím. Ačkoli - ten obrázek jsem viděla mockrát, ale vlastně jsem si nikdy nemyslela, že to je skutečná, nearanžovaná fotografie.




Vlak železniční společnosti Fer Chemins de l'Ouest, tažený parní lokomotivou č. 721 typ 120, vyrazil v úterý 22. října 1895 v 8:45 z Granville do Paříže. Cesta vlaku, který měl hned za lokomotivou zapojené dva zavazadlové vozy a poštovní vagon, osm vozů osobních a na konci ještě jeden zavazadlový, měla trvat sedm hodin a deset minut. Na cestě však souprava nabrala zpoždění, které se strojvedoucí vlaku s devatenáctiletou profesionální praxí Guillaume-Marie Pellerin rozhodl po cestě dohnat. Na pařížské nádraží Gare Montparnasse se vlak se 131 cestujícími a pět členy posádky vřítil rychlostí 40 až 60 kilometrů v hodině, což Pellerina přimělo použít speciální vzduchovou brzdu od firmy Westinghouse, která měla vlak bezpečně dobrzdit až k peronu. Jenže brzda v kritický okamžik praskla. Celou váhu řítícího se kolosu musely zastavit jen brzdy lokomotivy, což bylo technicky nemožné. Ke zkáze přispěl i roztržitý konduktor Albert Mariette. Místo aby se věnoval jízdě, vyplňoval dokumenty a za ruční brzdu zatáhl až v době, kdy už vlak prorazil nárazníky na konci peronu.

 
Lokomotiva prolétla deset metrů, které zbývaly na konec haly, prorazila půlmetrovou zeď i terasu. Z devítimetrové výšky dopadla na Place de Rennes a jen o vlásek minula tramvaj, která tudy právě projížděla. Lokomotiva a první tři vozy byly zničené, ale všechny vagony, ve kterých cestovali pasažéři, zůstaly stát na trati. Ve vlaku bylo jen pět vážně zraněných, což se rovnalo téměř zázraku. Byli mezi nimi oba strojvedoucí, topič a dva cestující. Takové štěstí ale neměla Marie-Augustine Aguilard, která postávala před nádražím a prodávala noviny, zatímco její manžel odešel nafasovat večerní vydání. Nezabila ji přímo lokomotiva, nýbrž kus zdiva z nádražní budovy.

 
Strojvůdce vlaku Pellerin a konduktor Mariette byli postaveni před soud. Pellerinovi soud vyměřil 50 franků pokutu a dva měsíce vězení, do káznice ale nikdy nenastoupil. Mariette musel zaplatit pokutu 25 franků. Železniční společnost navíc zaplatila pohřeb Marie-Augustine Aguilardové a penzi jejím dětem.
Lokomotiva zůstala téměř neporušená a z nádražní budovy visela čtyři dny, než se technikům podařilo ji vyprostit. Davy fotografů, ať už profesionálů nebo amatérů, si nechtěly nechat takovou příležitost ujít. Každý chtěl pořídit záběr, jenž lavíruje na pomezí reality a fikce, a tak vznikly desítky snímků, které jsou si v mnohém podobné. Odborníci se domnívají, že právě tento výjev dal ve fotografickém umění vzniknout úplně novému stylu - surrealismu. Nejslavnější snímek s názvem Železniční nehoda na nádraží Montparnasse, který beztak má půlka z vás doma na zdi ve formě plakátu, pořídila společnost Studio Lévy and Sons. Závěr celé nehody byl natolik efektní, že se dostal  do románu Briana Selznicka The Invention of Hugo Cabret a jeho filmové adaptace Martinem Scorsesem Hugo. Imitace zničeného nádraží se také ocitla v zábavním parku Mundo a Vapor v brazilské Canele.

Scéna z filmu Hugo

Mundo a Vapor
A co z toho vyplývá? Že se frajeřinky s takovou těžkou potvorou nevyplácí (taky je tady strojvůdce Casey Jones, žejo) a že v dnešní době máme asi na nádražích asi lepší nárazníky. Ale zase ty úterní fotky nejsou nijak efektní - ostatně lokomotiva se tentokrát nedostala ani do toho stánku na perónu, natož aby vyjela naproti tramvajím v Havlíčkově ulici.  

pátek 10. července 2015

MONOKINI - plavky pro odvážné

 

Počasí stále vypadá na koupání, tak nezbývá, než navázat na minulý článek o převratných bikinách. A protože móda se často posunuje dopředu podivným směrem, po bikinách přišly monokini. Osobně oceňuji kromě odvahy návrhu také vtip názvu, který vyšel z názvu bikini, tedy bi jako 2 kousky plavek a mono jako 1 kousek plavek a to přesto, že bikini jsou pojmenovány podle atolu téhož jména.

Rudi Gernreich
 
Vynálezcem monokin, byl módní návrhář Rudi Gernreich. Pocházel z Rakouska a s dámskou módou se seznámil v tetině obchodě s oděvy ve Vídni. Po anexi Rakouska nacistickým Německem uprchl se svou matkou ze země, kde  Hitler mimo jiné zakázal nahotu, vůči které se Rakušané do té doby stavěli dost benevolentně. Geinrich sám odmítal jak sexualizaci lidského těla, tak i představu, že je lidské tělo ostudné, a to vše se odráželo v návrzích jeho oděvů. Původně také neměl v úmyslu vyrábět svůj model komerčně (design měl pro něj víc smyslu jako myšlenka, než jako realita), ale Susanne Kirtland z Looku ho přesvědčila, aby byl k dispozici veřejnosti.

S prosazením monokin to však návrhář neměl ve Spojených státech, kam emigroval, vůbec lehké, a v podstatě dopadl jako Louis Réard při představování bikin. Několik oslovených modelek si monokini vůbec nechtělo vzít na sebe, až musel fotograf přemluvit jednu místní prostitutku.

První představení monokin

První modelka, která si troufla se v jednodílných plavkách vyfotografovat, byla Peggy Moffitt a pěkně obdržela několik dopisů a vzkazů, v nichž jí anonymové vyhrožovali smrtí.
 
Peggy Moffitt

Carol Doda, která se jako první americká barová tanečnice objevila v monokinách na pódiu Condor Clubu, skončila v roce 1965 za mřížemi kvůli údajné obscénnosti, což vyvolalo protesty a shromáždění před policejní stanicí požadující její propuštění. Monokini tak z bývalé česačky ovoce učinily přes noc symbol sexuální revoluce a započaly dlouhou éru nočních klubů "nahoře bez".
Carol Doda                                                               Condor Club
O mnoho snáze se monokiny ujaly v Paříži, na legendárním koupališti Piscine Molitor, kde byly v roce 1946 představeny světu také první bikiny. O 20 let později na stejném místě fotila monokini francouzská herečka Daphne Dayle pro časopis Life.

Daphne Dayle, Piscine Molitor
 
Navzdory široké cenzuře a odsudkům hlavně ze strany Vatikánu, ale i amerických konzervativců a Sovětského svazu, který je označoval za barbarismus, slavily Gernreichovy monokiny u řady žen úspěch. Přes 3 tisíce plavek v ceně 24 dolary za kus se prodalo v New Yorku už během léta roku 1964. Vrcholu své popularity dosáhly v 70. letech, ale i později čas od času zažívaly svůj revival a nosily je i tak proslulé modelky jako Kate Moss nebo Laetitia Casta. 30. října 2008 byly v Christie's jedny z původních maloobchodních plavek vydraženy za 1,250 liber. Později se pak začaly nosit ve verzi nazývané unikini, tedy pouze spodní díl bikin. No prostě nahoře bez, to můžete na plážích vidět ostatně dodnes a často.

Pubikini

V roce 1985, 4 týdny před svou smrtí, Rudi Genreich představil svůj poslední model, takzvané pubikini, což byly jen kalhotky ostře vykrojené do véčka. Ty se ovšem na rozdíl od monokin neuchytily. Zaplaťpánbůh, chce se mi napsat, model je to poměrně děsivý.
Dnes se názvem monokini označují prostříhané a pospojované plavky vcelku, takže i když máme celkově uvolněnější dobu, monokini jsou dneska vlastně dost nudné. Takže čest a sláva odvážným návrhářům, jdu balit na pláž. Deku a plavky vcelku ;-)

Monokini dnes