čtvrtek 20. srpna 2015

GRANDHOTEL EVROPA - kavárna, která zachraňovala životy

Cesty některých článků jsou spletité jako Mínotaurův labyrint. Píšu o Grandhotelu Evropa, protože jsem šla nedávno kolem a je zavřený. Protože v Reflexu vyšla speciálka o evropských kavárnách. Protože jsem tam na kávě byla a bylo to fajn. Taky proto, že nás opustil sir Nicholas Winton. Článek je převzat z výše uvedeného čísla RX, dodatky made by já.

Kavárna hotelu Evropa je jistě jednou z nejkrásnějších hotelových kaváren v Praze, už pro oválný ochoz v patře, očividnou ušlechtilost použitých materiálů, nádherné secesní lustry. K hlavní kavárně patřily přirozeně další prostory, včetně Zrcadlového sálu v prvním patře, kde se v prosinci 1912 uskutečnilo první a zároveň jediné veřejné čtení Franze Kafky. Na pozvání Herderova svazu, jenž byl mládežnickou organizací pražské lóže židovského řádu B'nai-B'rith, předčítal svou povídku Ortel. Tehdy se hotel jestě jmenoval Arcivévoda Štěpán (Erherzog Stefan).


 O dvanáct let později, v roce 1924, kupuje hotel český restauratér Karel Šroubek. V hotelovém archívu se dochovala složka z roku 1937, obsahuje novoroční pozdravy a telegramy adresované Šroubkovi. Svědčí o významu tohoto podnikatele. Mezi odesilateli jsou ministerský předseda Hodža, ministr zahraničí Krofta, ministr sociálních věcí Nečas, předseda agrárníků Beran nebo lidovců Šrámek.
Karel Šroubek se vypracoval z majitele obyčejné restaurace na rohu Václavského náměstí a Lützowovy ulice (dnes Opletalova) v pořadatele hradních recepcí. Jeho podnik měl přes 600 zaměstnanců a řídil se pravidly, která Šroubek stále znovu upravoval: "Při nákupu husy zjistíme její stáří tím způsobem, že ohneme konec chrupavky prsní kosti. Chrupne-li tato při učiněné této zkoušce, můžeme být směle ubezpečeni, že husa je mladá a bude po upečení křehká."
Šroubek vedl svůj podnik stylem, který si údajně nezadá s postupy současných manažerů. Zavedl hotelové logo, vlajku, veřejně přístupné ceníky.
 
Logo hotelu Šroubek
 
Zisky přinášel i doplňkový prodej skla, porcelánu či šperků i inzerující firmy. Vše pak Šroubek neustále vyhodnocoval a zdokonaloval. Své učně, kterých měl až 30, prý mimo jiné vyučoval úsměvu a zdravení, kuchaři museli být prvotřídní odborníci. Využíval i nové poznatky, které si přivážel ze zahraničních cest. Recepty, které na cestách se svou paní Bertou Šroubkovou shromažďovali, tiskl ve Zlaté knize grandhotelu Šroubek, kterou vydával jednou ročně.
 

V srpnu 1932 se v Grandhotelu Šroubek ubytuje chicagský starosta Antonín Čermák. Každé ráno snídá ve zdejší kavárně a velkými okny přehlíží přilehlé náměstí.
Chicagský česky tištěný list Svornost (v americké metropoli žilo v té době 275 tisíc Čechoslováků), jehož redaktor starostu provázel, popsal příjezd Čermákovy kolony před budovu hotelu: "Když naše auto zastavilo, ozvalo se z mnoha set hrdel nadšené provolávání slávy: Nazdar! Vítáme vás! Ať žije Čermák! Dav začal se hrnouti k autu. Byl tu sice kordon policie k udržování pořádku, aby bylo zachováno místo pro příchozí ke vchodu do hotelu, ale v jedné chvíli se zdálo, že policisté nebudou schopni odolati strašlivému návalu a že budeme tímto dobromyslným a nadšeným, ale bezhlavým davem umačkáni i s Čermákem."
Kdepak, tentokrát ještě Čermák přežil.
O šest měsíců později takové štěstí neměl. Patnáctého února 1933 ho postřelil anarchista italského původu Giuseppe Zangara. Dodnes není zřejmé, zda šlo o atentát na prezidenta Roosevelta, kterého Čermák provázel při cestě na Floridu, jak zní oficiální a také převažující vysvětlení, anebo byl od počátku cílem právě Čermák a za atentátem stála chicagská mafie. Tři týdny po útoku, 6. března 1932, Antonín Čermák, rodák z Kladna, umírá.
 

 Uplyne dalších šest let a hoteliérův slogan: "Za živa u Šroubka - po směru v nebi!" zní najednou jako z učebnice černého humoru. Prahu okupovali nacisté, ale válka jestě nezačala. Alespoň pro zbylou Evropu ne. A tak se mohl v následujících měsících odehrát v kavárně Šroubkova hotelu jeden z nejpozoruhodnějších příběhů, jež Praha ve svých moderních dějinách zažila.
"Všechno se to stalo během jednoho telefonického rozhovoru v prosinci 1938. Chystal jsem se odjet příští pondělí lyžovat se svým přítelem Martinem Blakem. Zavolal mi a řekl prostě: Zrušil jsem dovolenou a doufám, že uděláš totéž. Odjíždím do Prahy. Dostal jsem velice zajímavý úkol a potřebuji tvou pomoc. Mám hrozně naspěch a nemám čas na podrobnosti, ale moje adresa je hotel Šroubek Praha. Přijeď, jak nejdřív můžeš," vzpomínal později Nicholas Winton.
Odjel okamžitě.
A od malého stolku v hotelové kavárně (stojí hned za sklem, jež odděluje podnik od Václavského náměstí) zorganizoval mezi 14. březnem a 2. srpnem 1939 záchranu 669 převážně židovských dětí. Je to čin, "který nemá v lidských dějinách obdoby", říká dnes tabulka umístěná v rohu kavárny - nad stolem číslo šestnáct.
 
Nicholas Winton v Grandhotelu Šroubek ve filmu Nickyho rodina

 V jedenapadesátém roce komunisté hotel Karlu Šroubkovi sebrali. Jeho děti emigrovaly, v pětapadesátém roce opuštěný Karel Šroubek umírá. A úřady hotel přejmenovaly na nynější název - Evropa.
Současný stav

A pak, že nejsou kavárny důležité! Každopádně jak jsem již zmiňovala, Grandhotel Evropa je dnes zavřený s velkolepým plánem na rekonstrukci a vestavbu ve vnitrobloku. Podle vizualizace soudím, že už se mi tolik líbit nebude. V zachování stylové kavárny ale doufám. Co kdyby zase potřeboval někdo zachránit?

Vize budoucnosti

středa 19. srpna 2015

BIKINI - bombové plavky atomového věku


Podívala jsem se na víkendovou předpověď počasí a téma na článek se naskytlo celkem samo. V neděli oslaví pravé dvojdílné plavky 99. Výročí od svého vzniku (první jakože bikini se sice objevily už ve třicátých letech, ale odhalení těla bylo skutečně jen náznakové :-), tak se na to pojďme podívat, ať máte u vody co číst.

Plavky ve 20. letech

 
Plavky ve 30. letech

 

Plavky ve 40. letech

 

V roce 1946, kdy západní Evropa radostně slavila po dlouhých letech první mírové léto, přišli francouzští designéři s módou, která by odpovídala uvolněné náladě lidí. Two French designers, Jacques Heim and Louis Reard, developed competing prototypes of the bikini. Dva francouzští návrháři vyvinuli konkurenční prototypy nových plavek. Oba návrhy byly pojmenovány podle atolu Bikini na Marshallových ostrovech, protože slovo „atomový“ bylo v době nadšení po operaci Crossroads zaručeným tahákem. První verzi, nazvanou „The Atome“ navrhnul sám Jacques Heim a inzeroval ji jako „nejmenší plavky na světě“. O týden později představil Louis Réard svoje bikini, což byla v podstatě jednoduchá podprsenka a dva obrácené trojúhelníky tkaniny spojené provázkem. Plavky, ušité z pouhých 30 palců  (tedy 76 centimetrů) látky, pak Réard prezentoval jako „menší než nejmenší plavky na světě“. Což fakticky byly :-)

Jacques Heim, The Atome
Louis Réard, Bikini
Réard původně pracoval jako strojní inženýr. Ve čtyřicátých letech se začal věnovat také oblečení. Když byl na pláži v Saint-Tropez, viděl ženu, která si ohrnula okraje svých plavek pro dosažení většího opálení. To ho inspirovalo pro vývoj nového druhu plavek, které by zakrývaly jen nejnutnější části těla.

Představení bikin pak proběhlo 5. července 1946 v populárním bazénu Molitor v Paříži. Réard nesehnal modelku, která by se představení ujala a najal si proto striptýzovou tanečnici z Casino de Paris Michelle Bernardini, která s nahotou na veřejnosti neměla problém. Plavky, které Michelle na Piscine Molitor toho dne předváděla, měly design novinového potisku jako narážku na novinové titulky, které následně spustily. In planning the debut of his new swimsuit, Reard had trouble finding a professional model who would deign to wear the scandalously skimpy two-piece.Bikiny byl hitem, zejména mezi muži, a Michelle Bernardini obdržela okolo 50.000 dopisů od fanoušků.
Michelle Bernardini, 5. 7. 1946

 
Piscine Molitor, Paris

 


Before long, bold young women in bikinis were causing a sensation along the Mediterranean coast. Netrvalo dlouho, a odvážné mladé ženy v bikinách byly příčinou senzace podél pobřeží Středozemního moře. Státy jako Španělsko a Itálie přijaly opatření zakazující bikiny na veřejných plážích, ale později kapitulovaly na měnící se doby, když se bikiny staly pevnou součástí evropských pláží 50. Let. Reard's business soared, and in advertisements he kept the bikini mystique alive by declaring that a two-piece suit wasn't a genuine bikini “unless it could be pulled through a wedding ring.” Réardův byznys jen kvetl a v reklamách prohlašoval, že "dvoudílné plavky nejsou opravdovými bikinami ", pokud nemohou být protaženy přes snubní prsten."

 


Marilyn Monroe ve 40. letech

 
Marilyn Monroe v 60. letech

 


In prudish America, the bikini was successfully resisted until the early 1960s, when a new emphasis on youthful liberation brought the swimsuit en masse to US beaches. Prudérní Amerika bikinám úspěšně vzdorovala až do začátku šedesátých let, kdy nový důraz na svobodu mládí přinesl plavky hromadně na americké pláže. It was immortalized by the pop singer Brian Hyland, who sang “Itsy Bitsy Teenie Weenie Yellow Polka-Dot Bikini” in 1960, by the teenage “beach blanket” movies of Annette Funicello and Frankie Avalon, and by the California surfing culture celebrated by rock groups like the Beach Boys. Ty pak byly zvěčněny Brianem Hylandem, který v roce 1960 zpíval "Itsy Bitsy Teenie Weenie Yellow Polka-Dot Bikini". Od doby filmů Frankie Avalona a písniček Beach Boys Since then, the popularity of the bikini has only continued to grow.popularita bikin stále roste.


Bikini v 60. letech

 


Tak co, už lezete pod deku, abyste zkusily, zda zrovna vaše plavky prolezou snubním prstenem? Asi nejspíš ne, protože podle zaplněnosti nudistických pláží už jsou bikiny vlastně nudné. Enjoy summer!


 

čtvrtek 13. srpna 2015

BLÁZNIVÁ DVACÁTÁ aneb Great Gatsby´s Party

Každou chvíli někde zahlédnu obrázek s popisem "párty ve stylu Great Gatsby" a tak podobně. Trochu to vypadá, jako by jinou knihu ve dvacátých letech nikdo nenapsal :-) Nicméně o kvalitě knihy a stylu oblečení diskutovat nemusíme. Nechme tedy promluvit přímo Francise Scotta Fitzgeralda v knize Great Gatsby, jak takový večírek má vypadat.






Za letních nocí zněla ze sousedova domu hudba. V jeho modrých zahradách přecházeli muži a dívky a uprostřed šepotů, šampaňského a hvězd se pohybovali jako noční motýli. Za odpoledního přílivu jsem sledoval, jak hosté skáčou z věže na jeho molu nebo se sluní na horké písčité pláži, zatímco jeho dva čluny brázdily vody průlivu a v peřejích pěny za sebou vlekly prkna na vodní lyžování. O víkendech se z jeho rolls-roycu stával autobus, vozící společnost do města a zpátky od devíti ráno dlouho přes půlnoc, a jeho stejšn vyrážel jako čilý žlutý brouk ke všem přijíždějícím vlakům. A v pondělí se osm sluhů včetně zvlášť najatého zahradníka lopotilo celý den s mopy, rejžáky, kladivy a zahradnickými nůžkami, aby dali do pořádku spoušť z předešlé noci.
Každý pátek dorazilo od ovocnáře z New Yorku pět beden pomerančů a citrusů - každé pondělí tytéž pomeranče a citrony opouštěly jeho zadní vchod jako pyramida polokoulí bez dužiny. V kuchyni se nacházel stroj, který dokázal vymačkat šťávu ze dvou set pomerančů během půl hodiny, jestliže vrchní číšník dvěstěkrát stiskl palcem malé tlačítko.
Nejméně jednou za čtrnáct dní se dostavila jednotka dodavatelů s několika stovkami stop plátna a dostatkem barevných světýlek, aby se Gatsbyho obrovská zahrada rozzářila jako vánoční stromek. Na bufetových stolech, ozdobených lesknoucími se předkrmy, se kořeněné pečené šunky tísnily mezi saláty naaranžovanými do pestrobarevných vzorů, párečky v těstíčku a krocany začarovanými do tmavě zlaté. V hlavní hale byl zbudován bar obtočený tyčí z pravé mosazi a zásobený ginem, destiláty a žaludečními likéry zapomenutými tak dávno, že většina dámských hostí byla příliš mladá, než aby je od sebe dokázala rozeznat.
V sedm hodin dorazil orchestr - žádná pětičlenná kapela, ale pořádné hejno hobojů, trombonů, saxofonů, viol, kornetů, pikol a malých i velkých bubnů. Z pláže se mezitím vrátili poslední plavci a nyní se nahoře oblékají; podél příjezdové cesty parkují v pětistupech auta z New Yorku a haly, salony a verandy hýří základními barvami, podivnými účesy podle poslední módy a šátky, o jakých se nesní ani obyvatelkám Kastilie. Bar je v obležení a stěhovavé rundy koktejlů pronikají ven na zahradu, až vzduch ožije klábosením, smíchem, nenucenými narážkami, představováním, na které se hned zapomíná, a nadšenými setkáními žen, jež se nikdy neznaly podle jména.
Světla září stále jasněji, jak se země odklání od slunce, a orchestr teď hraje žlutou koktejlovou hudbu a opera hlasů přechází o tóninu výš. Smích je minutu po minutě uvolněnější, marnotratně se rozlévá kolem, rozezní se za každým veselým slovem. Skupinky se mění rychleji, rozrůstají se nově příchozími, během jediného nadechnutí se rozplývají a zase vytvářejí; už jsou tady tulačky, sebevědomé dívky, které se proplétají sem a tam mezi podsaditějšími a stálejšími hosty, na kratičký radostný okamžik se stanou středem skupiny a pak vzrušeny triumfem kloužou dál přelévajícím se mořem tváří, hlasů a barev v neustále se měnícím světle.
Vtom jedna z těchto kočovnic v rozechvělém opálu vyčaruje ze vzduchu koktejl, obrátí jej do sebe na kuráž a tanečními pohyby se vydává na plátěné pódium, přičemž pohybuje rukama jako vaudevillová hvězda Frisco. Všichni na okamžik ztichnou; dirigent jí ochotně přizpůsobí rytmus a mezi přihlížejícími se šeptem roznese mylná zpráva, že dívka zaskakuje za Gildu Grayovou z revue Follies. Večírek začal.

pátek 7. srpna 2015

PEKELNÉ PUNTÍKY aneb 8 nejčastějších omylů stylu 50. let

Je strašný horko a všichni hejtujou jako o život. Mě navíc chytly zuby, tak se klidně přidám a napíšu, co mám na srdci už dlouho. Jsou toho plný swingový tančírny a retro akce.

1. OBLÉKNU SI PUNTÍKOVANÝ ŠATY A JSEM ÚPLNÁ MARILYN MONROE
Jo, tohle mě vytáčí úplně nejvíc, a tím víc, že nevím, odkud se to vzalo. Jasně, puntíky se nosily, ale ne víc, než proužky nebo kostičky. Jestli se nejaký vzor někdy preferoval, tak to byl květinový potisk (Dior). Nehledě na to, že všechny dostupné šaty mají pěkně jednotný střih a jsou z bavlny (ze špatné bavlny a jsou hrozně ušité, ale to sem tak úplně nepatří). Tak já bych jenom doplnila, že si neumím představit, jak ženský nosí všechny stejný šaty a že se šily z hedvábí nebo alespoň z acetátu. S rukávky a límečkem nebo mašlí většinou. Navíc dnešní výrobci nějak dost šetří na látce, a tím se dostáváme k bodu 2.
Tak to je přesně ono - nesmyslný střih, kraťounká sukně, hlavně, že mám puntíky
A takhle vypadly šaty doopravdy

2. SE SUKNÍ NAD KOLENA JE HEZKY VIDĚT MOJE DRAHÁ SPODNIČKA
Jo, to ona vidět je. Hapruje to v několika věcech. Za prvé spodničky nebyly z mnoha vrstev umělého tylu, ale většinou z jedné vrstvy vyztuženého nylonu s kosticemi. Za druhé spodnička mohla být vidět maximálně při zdvižení sukně při tanci nebo na pin-up fotkách. Že by vyčuhovala zpod sukně jen tak, to tedy nikdy. Ale hlavně, tedy za třetí, spodnička vykukovat prakticky ani nemohla z toho prostého důvodu, že se sukně nad kolena prostě nenosily. Christian Dior stanovil v roce 1947 prakticky na celá padesátá léta délku 30 cm od země. Což je cca do půlky lýtek. Ne vždy se tahle délka striktně dodržovala, ale kolena se rozhodně neukazovala.Ty centimetry navíc z poválečné radosti z konce přídělových kupónů a obecného nedostatku jsou určující. Pencil skirt se toto pravidlo týká pochopitelně také.
Čirá hrůza a vyčuhující zadek
Nylonová spodnička

3. MUSÍM MÍT PUNČOCHY SE ŠVEM
Zkrátila bych to na pouhé "Musím mít punčochy". Vzhledem k tomu, že šev byl vlastně z nouze ctnost a byl dán typem plochého pletacího stroje,  tak punčochy přechodem na stroj kulatý někdy na začátku 50. let šev ztratily. Samozřejmě se švem - často ozdobným - se vyráběly dál, ale podmínka to není. Ale opakuji - byly to nylonové punčochy na podvazky, nikoliv silonové punčocháče nebo samodržící punčochy. A nylon se pozná na první pohled. Jo, a jen pro připomenutí - podvazky se (s výjimkou pin-up fotek) neukazují nikdy. Pod spodničkou se nosilo ještě úzké kombiné, aby ani při závanu větru nemohl vidět podvazek nikdo s výjimkou manžela.


Ozdobné punčochy



Momentka ze striptýzového baru asi

4. BOTY S T-STRAPS NEBO PÁSKEM PŘES NÁRT JSOU PROSTĚ RETRO

To nepochybně jsou. Protože to jsou boty jako stvořené pro pohodlný tanec či procházky, tak se boty "s téčkem" nosí od dob charlestonu. ALE. V každé dekádě měly boty konkrétní tvar. Jako na potvoru to v padesátých letech byly boty se špičkou a jehlovým, jakoby podlomeným, podpatkem. Klidně s t-straps, i když jako typické jsou lepší pro styl Great Gatsby. Takže je mi líto, křusky s kulatou špičkou, tlustým nízkým podpatkem z uměliny pásky nezachrání.


T-straps ve 20. letech

T-straps ve 30. letech

T-straps ve 50. letech

Hnusný křusky od Vietnamců

5. VYSOKÉ PODPATKY, PLATFORMY, BALERÍNY, KLÍNY, PUNTÍKOVANÉ TENISKY A ČERNOBÍLÉ BOTY JSOU NAPROSTO RETRO.

Tohle je vyšší level než přechozí bod. O jehlovém podpatku jsem psala výše; jeho výška byla 7,5 cm. A platformy se prostě nenosily. Nosila je jenom Carmen Miranda, ale to byla exotická a extravagantní zpěvačka. Boty na klínu se také nenosily. Myslím, že to bylo dáno tím, že platformy a klíny ze dřeva se z nouze nosily za války a celá padesátá léta tohle negovaly. Puntíkované tenisky, ani žádné jiné tenisky prostě ne. Nikdy, s výjimkou tenisu a výletu do přírody. Baleríny jsou trochu na hraně. Nosila je samozřejmě Audrey Hepburn, ale jinak byly určené pro teenagery a dospělá žena by v nich nechodila. Botami pro dámy, které nemohly nosit podpatky (ale také jen do určitého věku), byly mokasíny a saddle shoes. Oboje se nosilo povětšinou s bílými ponožkami a to klidně i ke kožichu. Saddle shoes ale nejsou jakékoliv černobílé boty - ony mají konkrétní tvar a určení barev. Stačí mrknout na pár obrázků.

Lodičky 50. let

Z jednoho školního hřiště

Saddle shoes se dají nosit vždy, všude a ke všemu :-)

Ty mašličky to nezachrání

Tady je špatně úplně všechno - kráska z bronxu

6. VICTORY ROLLS JE JEDINÝ SPRÁVNÝ ÚČES, JINAK SI ZAKRYJU VLASY ŠÁTKEM
NENÍ!!! Victory rolls se nosily ve 40. letech (asi taky podle čeho se jmenujou?!) a NIKDY jindy. V padesátých letech se prostě nosily vlny. A šátek, to je druhá taková obludnost. Učesat si victory rolls a zakončit to šátkem a vzít si k tomu padesátkový šatičky je hovadina největšího kalibru. Protože ten šátek nosily ženský, který za války musely pracovat v továrnách. Většinou pod ním měly také schovaný vlasy na natáčkách, aby byly večer pěkný. Takže když vyměníte šaty za montérky, tak je to ok. Jinak je to akorát poslepovaná obludnost.


Pobavilo mě, že u toho bylo napsáno, že je to pravý pin-up účes a ještě k tomu děvče přihodilo ten obrázek s montérkama :-)

Tohle je skvělý - vypadám jako emo Hello Kitty, ale mám victory rolls, tak cajk.



Jane Russell má jeden z nejtypičtějších účesů 50. let


Italská vlasová módní vlna - tohle nosila Liz Taylor a Gina Lollobrigida

7. KOUPÍM SI RUDOU RTĚNKOU A JSEM VYSTAJLOVANÁ
Už jsem to párkrát slyšela - já se prostě nemaluju. Tak to je blbý, to totiž v 50. letech dělali všichni. Teda dělaly všechny. A není to jenom rtěnka. Jsou to samozřejmě také linky a HLAVNĚ - tvarované obočí do lomeného oblouku. Stáří fotky bezchybně poznáte podle stylu líčení. Červený lak na udržovaných nehtech je téměř povinností.





8. V 50. LETECH SE ŽENY NEMUSELY STYDĚT ZA SVOJE KŘIVKY A BYLY TO ŽENSKÝ KREV A MLÍKO
To jsem teď nedávno četla u prodejce vintage šatů. Taková krásná pitomost pro tlustý holky. V padesátých letech se po 20 letech uvolnění znovu vrátil korzet (a feministky se mohly zbláznit), protože se prostě nosila hourglass figure a štíhlý pas byl nezbytností. Není potřeba se stydět za boky a poprsí, ale je mi líto, špeky už se po baroku asi nikdy do módy nevrátí.



Takhle ano

A tohle prostě hezký není, i když bude slečna vyprávět, že je se sebou náramně spokojená


Takže závěrem - nevažte se na puntíky a boty pro striptérky, vypadáte pak všechny stejně a poněkud směšně. A nezapomeňte, že dáma v 50. letech nevyšla bez sladěného kloboučku, rukaviček a kabelky. Ostatně kožešinou a perlami taky nic nezkazíte. 50. léta byla nejženštější a nejelegantnější v celém století, takže fakt není nutné nosit obrovské výstřihy a sukně pod zadek. Buďte chic a ono to bude sexy i s límečkem až ke krku.


Dredy, kérky... moc vjemů, moc vjemů



Omlouvám se případným puritánům, ale tohle mi evokuje E55

A abych jenom nebyla zlá, tak 2 opravdu hodně pěkné příklady, jako rozhodně ano: