VINTAGE VÁNOCE V LISTOPADU

 

Tadadá, je to tak. Kdo se nefláká, má ještě občas šanci ulovit něco mimořádného. No a já si myslím, že jsem něco mimořádného ulovila (a za mimořádně pěknou cenu, podotýkám).

 

 

 

Takže - mám časopis List paní a dívek, pěkně celý ročník 1928. Je to svázané v celkem hnusných deskách, ale ten obsah. Ach. :-D

 

 

 

 

 

Jen jsem do toho zatím nakoukla, ale o něco se podělím hned.

 

 

Úchvatná soutěž - dneska by si feministky strhly klávesnice :-)

 

Doby, kdy se tady boty z USA daly koupit celkem běžně, se už - zaplaťpánbůh - zase vrátily.

 

 

Nějaké tipy na vánoční dárky? Není problém ;-)

 

 

Tak kdybych se dlouho neozývala, tak víte proč ;-)



 

 

 

 

 

 

 

 



 

Listopadem v rytmu swingu

6. listopadu 1814, tedy před 201 lety narodil Adolphe Sax, belgický designér hudebních nástrojů a vynálezce saxofonu, tak si z toho udělám oslí můstek. Malý oslí můstek, protože co by byl swing bez saxofonu, žejo? A my se podíváme na předválečnou swingovou scénu očima Antona Myrera, autora knihy Poslední kabriolet.

"O populární bandy jsme vedli věčné spory. Každý měl své oblíbence a ostatní zavrhoval. Zvuk orchestru Artieho Shawa byl fantastický, to měla pravdu, a ďábelsky dráždivý, ale občas byl Artie až vlezlý a dokonce vulgární. Tommy Dorsey zněl uhlazeněji, jenže býval občas sentimentální. Pokud šlo o ryzí muzikantství, všechna esa měl v bandu Ellington a navíc sám vynalezl nový styl. Ale taky to nebylo ono, Duke byl až moc vyumělkovaný, moc intelektuálský - kdyby se mělo při jeho hudbě tančit celý večer, bylo by to asi totéž jako se pokoušet nalít do sebe pět litrů výborného sirupu. Nejlepší byl Count Basie, vlastně taky ne - Basie byl třída, nic proti tomu, měl nejvyrovnanější rytmickou sekci těch slavných let, měl obrovskou páru, ale chybělo mu - něco mu prostě chybělo. Glenn Miller byl v některých číslech nepřekonatelný, ale vadil nám jeho sklon k líbivosti: dával příliš velký důraz na zpěv podobně jako Jimmy Dorsey. Mít ovšem Bobba Eberlyho a Helen O'Connellovou, dělal by to každý. Skvělý byl Harry James, Woody Herman i Gene Krupa. Měli vynikající sólisty a osobitý styl, ale když se to vzalo všechno kolem a kolem, někde přece jen něco vázlo - něco jim někde chybělo.
Jediný band, na němž jsme se shodli bez výjimky, když jsme v jakékoli náladě a v jakémkoli tempu chtěli protancovat večer - ať jsme si chtěli zařádit, nebo se uklidňovat ploužáky - byl orchestr Bennyho Goodmana. Už řadu let se držel na výsluní našeho obdivu - překypoval nápady a vitalitou a bezprostřední muzikantskou invencí, jeho zvuk nejpřesvědčivěji zachycoval náladu večera, určitý okamžik v čase. Ta samozřejmost, s níž se kapela dovedla vzdát svých velkých hvězd - Krupy, Jamese, Rolliniho, Elmana, Staceyho nebo Wilsona - a nahradit je skvělými novými talenty, měla v sobě něco velikého, něco jako gesto laskavého vládce rozhazujícího plné hrstě drahokamů davu. Noví hudebníci byli zas tak dobří, že jsme všichni, i ti, co byli v kritice nejpřísnější, rychle zapomínali na své pochybnosti a čekali na nové nuance, na odlišný styl známých nápěvů. Žádná hudba nás nepohlcovala tak neomylně, žádná do té míry neupoutala naši pozornost a nevyvolávala touhu si jít zatančit. V slavné galaxii jazzové šlechty, složené z knížat, hrabat a vévodů, nejvyšší titul měl Goodman. Byl králem a to říká vše."


Já tedy obecně trpím na toho líbivého Millera, ale svoji oblíbenou "goodmanovku" samozřejmě mám:

BENNY GOODMAN - SING SING SING