No tak se na Masarykovo nádraží přiřítil Elephant, to je toho. To už tady přece bylo, a - jak to s minulostí bývá -
s daleko větší parádou. Stalo se před 120 lety v Paříži a jistě víte, o čem mluvím. Ačkoli - ten obrázek jsem viděla mockrát, ale vlastně jsem si nikdy nemyslela, že to je skutečná, nearanžovaná fotografie.
Vlak železniční společnosti Fer Chemins de l'Ouest, tažený parní lokomotivou č. 721 typ 120, vyrazil v úterý 22. října 1895 v 8:45 z Granville do Paříže. Cesta vlaku, který měl hned za lokomotivou zapojené dva zavazadlové vozy a poštovní vagon, osm vozů osobních a na konci ještě jeden zavazadlový, měla trvat sedm hodin a deset minut. Na cestě však souprava nabrala zpoždění, které se strojvedoucí vlaku s devatenáctiletou profesionální praxí Guillaume-Marie Pellerin rozhodl po cestě dohnat. Na pařížské nádraží Gare Montparnasse se vlak se 131 cestujícími a pět členy posádky vřítil rychlostí 40 až 60 kilometrů v hodině, což Pellerina přimělo použít speciální vzduchovou brzdu od firmy Westinghouse, která měla vlak bezpečně dobrzdit až k peronu. Jenže brzda v kritický okamžik praskla. Celou váhu řítícího se kolosu musely zastavit jen brzdy lokomotivy, což bylo technicky nemožné. Ke zkáze přispěl i roztržitý konduktor Albert Mariette. Místo aby se věnoval jízdě, vyplňoval dokumenty a za ruční brzdu zatáhl až v době, kdy už vlak prorazil nárazníky na konci peronu.
.jpg)
Lokomotiva prolétla deset metrů, které zbývaly na konec haly, prorazila půlmetrovou zeď i terasu. Z devítimetrové výšky dopadla na Place de Rennes a jen o vlásek minula tramvaj, která tudy právě projížděla. Lokomotiva a první tři vozy byly zničené, ale všechny vagony, ve kterých cestovali pasažéři, zůstaly stát na trati. Ve vlaku bylo jen pět vážně zraněných, což se rovnalo téměř zázraku. Byli mezi nimi oba strojvedoucí, topič a dva cestující. Takové štěstí ale neměla Marie-Augustine Aguilard, která postávala před nádražím a prodávala noviny, zatímco její manžel odešel nafasovat večerní vydání. Nezabila ji přímo lokomotiva, nýbrž kus zdiva z nádražní budovy.
Strojvůdce vlaku Pellerin a konduktor Mariette byli postaveni před soud. Pellerinovi soud vyměřil 50 franků pokutu a dva měsíce vězení, do káznice ale nikdy nenastoupil. Mariette musel zaplatit pokutu 25 franků. Železniční společnost navíc zaplatila pohřeb Marie-Augustine Aguilardové a penzi jejím dětem.
Lokomotiva zůstala téměř neporušená a z nádražní budovy visela čtyři dny, než se technikům podařilo ji vyprostit. Davy fotografů, ať už profesionálů nebo amatérů, si nechtěly nechat takovou příležitost ujít. Každý chtěl pořídit záběr, jenž lavíruje na pomezí reality a fikce, a tak vznikly desítky snímků, které jsou si v mnohém podobné. Odborníci se domnívají, že právě tento výjev dal ve fotografickém umění vzniknout úplně novému stylu - surrealismu. Nejslavnější snímek s názvem Železniční nehoda na nádraží Montparnasse, který beztak má půlka z vás doma na zdi ve formě plakátu, pořídila společnost Studio Lévy and Sons. Závěr celé nehody byl natolik efektní, že se dostal do románu Briana Selznicka The Invention of Hugo Cabret a jeho filmové adaptace Martinem Scorsesem Hugo. Imitace zničeného nádraží se také ocitla v zábavním parku Mundo a Vapor v brazilské Canele.
s daleko větší parádou. Stalo se před 120 lety v Paříži a jistě víte, o čem mluvím. Ačkoli - ten obrázek jsem viděla mockrát, ale vlastně jsem si nikdy nemyslela, že to je skutečná, nearanžovaná fotografie.
Vlak železniční společnosti Fer Chemins de l'Ouest, tažený parní lokomotivou č. 721 typ 120, vyrazil v úterý 22. října 1895 v 8:45 z Granville do Paříže. Cesta vlaku, který měl hned za lokomotivou zapojené dva zavazadlové vozy a poštovní vagon, osm vozů osobních a na konci ještě jeden zavazadlový, měla trvat sedm hodin a deset minut. Na cestě však souprava nabrala zpoždění, které se strojvedoucí vlaku s devatenáctiletou profesionální praxí Guillaume-Marie Pellerin rozhodl po cestě dohnat. Na pařížské nádraží Gare Montparnasse se vlak se 131 cestujícími a pět členy posádky vřítil rychlostí 40 až 60 kilometrů v hodině, což Pellerina přimělo použít speciální vzduchovou brzdu od firmy Westinghouse, která měla vlak bezpečně dobrzdit až k peronu. Jenže brzda v kritický okamžik praskla. Celou váhu řítícího se kolosu musely zastavit jen brzdy lokomotivy, což bylo technicky nemožné. Ke zkáze přispěl i roztržitý konduktor Albert Mariette. Místo aby se věnoval jízdě, vyplňoval dokumenty a za ruční brzdu zatáhl až v době, kdy už vlak prorazil nárazníky na konci peronu.
Lokomotiva zůstala téměř neporušená a z nádražní budovy visela čtyři dny, než se technikům podařilo ji vyprostit. Davy fotografů, ať už profesionálů nebo amatérů, si nechtěly nechat takovou příležitost ujít. Každý chtěl pořídit záběr, jenž lavíruje na pomezí reality a fikce, a tak vznikly desítky snímků, které jsou si v mnohém podobné. Odborníci se domnívají, že právě tento výjev dal ve fotografickém umění vzniknout úplně novému stylu - surrealismu. Nejslavnější snímek s názvem Železniční nehoda na nádraží Montparnasse, který beztak má půlka z vás doma na zdi ve formě plakátu, pořídila společnost Studio Lévy and Sons. Závěr celé nehody byl natolik efektní, že se dostal do románu Briana Selznicka The Invention of Hugo Cabret a jeho filmové adaptace Martinem Scorsesem Hugo. Imitace zničeného nádraží se také ocitla v zábavním parku Mundo a Vapor v brazilské Canele.
Scéna z filmu Hugo
Mundo a Vapor
A co z toho vyplývá? Že se frajeřinky s takovou těžkou potvorou nevyplácí (taky je tady strojvůdce Casey Jones, žejo) a že v dnešní době máme asi na nádražích asi lepší nárazníky. Ale zase ty úterní fotky nejsou nijak efektní - ostatně lokomotiva se tentokrát nedostala ani do toho stánku na perónu, natož aby vyjela naproti tramvajím v Havlíčkově ulici. 
Žádné komentáře:
Okomentovat