ELEGANCE JAKO ÚNIK Z PEKLA - Le Sapeurs

Na předposlední díl miniseriálu o pánské dobové módě jsem si nechala své miláčky Le Sapeurs. Prapočátky tohoto elegantního společenství se datují do 19. století, ale vlastně to tak úplně vintage není. Tak posuďte, jestli to sem patří.

La Sape, neboli Société des Ambianceurs et des personnes Élégantes (volně přeloženo tedy Společnost tvůrců stylu a elegantních lidí), je sociální hnutí situované v centru Brazzaville, hlavního města Republiky Kongo.

La sape lze vysledovat do raných let afrického kolonialismu, a to především v Brazzaville a v Kinshase. Francouzským úkolem bylo tyto "hrubé" a nahé" Afričany zcivilizovat. Přivezli obnošené oblečení z Evropy jako vyjednávání a získání loajality. Brazzaville se brzy stalo "nejoblíbenějším rezidenčním místem pro bílé a sídlem koloniální vlády." Sluhové Francouzů a nižší úředníci se již brzy stanou tzv. konžskou elitou.

Hlavní vliv na konžskou elitu během bouřlivých dvacátých let měli západoafričtí koloniální dělníci, kteří přijeli do Konga. Tito "Bapopo" nebo "Coast Men", jak se jim říkalo, sloužili jako inspirace pro konžskou elitu, "k boji se zakořeněnými pocity méněcennosti ve srovnání s nimi" od francouzských a belgických kolonialistů. Mladí konžští muži vzali styl svých pánů a učinili ho svým.

"Uchváceni snobstvím a rafinovanou elegancí oděvů Coast Men, odmítli konžští sluhové antikvární oblečení svých pánů a stali se neúnavnými konzumenty a vášnivými znalci, vynakládajícími extravagantně své chudé mzdy na pořízení nejnovější módy z Paříže." Sluhové používali své kontakty ve Francii k získání oblečení a raději byli napůl vyhladovělí, ale v drahém oblečení.

V 60. letech, v období dekolonizace, ale tato haute couture subkultura dostala náhle nový rozměr. Prezident Mobutu Sese Seko, tento samozvaný "Otec národa", povýšil program authenticité na oficiální státní ideologii, šlo tedy o jakýsi "návrat ke kořenům". V podstatě bylo tedy dovoleno pouze to, co v žádném případě nepřipomínalo bývalé kolonizátory. Takže jistě pochopíte, že západní styl oblečení - a to především oblek, košile a kravata - zrovna dovolen nebyl. Sapeurs se ve svých oblecích setkávali tajně a tato setkání byla výrazem svobody v represivním Mobutově režimu. Tajně tedy především proto, že oblečení Sapeurs "bylo považováno za čin ideologického povstání" a jakýkoliv stoupenec režimu měl dovoleno takto oblečeného muže na ulici brutálně zbít.

Toto skončilo po roce 1990, kdy byly vzneseny požadavky na liberalizaci. Zároveň se do Konga vrátili také uprchlíci, kteří žili převážně v Paříži a v Londýně a hnutí La Sape dodali další švih a eleganci. Dnes jsou Sapeurs bráni jako kulturním dědictvím a vláda si je předchází a jsou respektováni jako "miláčkové režimu".

Italský fotograf Daniele Tamagni, který narazil na Le Sapuers v roce 2007, tvrdí, že existují i jiné subkultury, které se oblékají do tradičních kiltů

Většina z nich má dnes běžné zaměstnání a musí šetřit (a často krást v obchodě) kvůli své drahé závislosti na módě.  Jednoduchost je klíčem a naučit se, jak se oblékat jednoduše a elegantně (a pravidlo Coco Chanel "maximálně 3 barvy" zde maximálně platí), je tajemstvím úspěchu outfitu. Ale nejde jen o oděv. Očekává se, že sapeur bude mít bezvadné gentlemanské manýry. Být sapeurem znamená pochopit (a praktikovat) všechny kodexy chování očekávané od gentlemana. Také se musí naučit, jak správně stát a chodit, stejně tak jako mluvit plynně francouzsky.  Praxe "sapologie" je formou úniku, které mnohým umožňuje zapomenout na ochromující chudobu a ekonomické problémy v jejich každodenním životě. Obleky a doutníky jsou symboly luxusu a bohatství představující odhodlání a ambice idealizovaného evropského životního stylu; outfity, rozjasňující ulice Brazzaville, nabízí záblesk naděje a prosperity pro mnoho lidí.

A podle mě to dělají dokonale uchvacujícím způsobem. Voilá,
užijte si. Další foto postupně zde: www.facebook.com/pages/N%C4%9Bkdo-to-r%C3%A1d-vintage/1214279095254776?ref=hl

REBELOVÉ BEZ PŘESTÁNÍ - vintage móda ulice Part. 2

Módní subkultury, které byly fyzické utlačovány, jsme si probrali již minulý týden u zooties a zazou. Tak dnes se na to podíváme z druhé strany - vítejte ve světě násilí a rváčů (ale opravdu hodně stylově oblečených).
TEDDY BOYS
Zatímco v USA v 50. letech mladíci oblékali široké kalhoty a plandavá saka ve stylu zoot suit, v Londýně se začal šířit kult tzv. "teddy boys", kteří se inspirovali u dandyů edvardovské éry ("Teddy" je zkrácená verze jména Edward, v tomto případě Edward VII.).  Převážně mladí muži s kořeny v dělnické třídě vysedávali v mléčných barech, kde z jukeboxů poslouchali novou americkou hudbu - rock'n'roll. Pro tuhle nastupující generaci nebyl styl otázkou svátečních příležitostí, nýbrž každodenní
nutností zahrnující školu i práci.

 Klasický úbor londýnských teddy boys

K subkultuře se hlásili také tím, že peníze byli ochotni utratit v některém z trendy obchodů na londýnské ulici Saville Row, kde
nejlepší krejčí šili na míru. Oblíbili si tmavá saka se zdobnými límci a volnými kapsami, tkaničkové kravaty, vysoko posazené trubkovité kalhoty, z nichž vyčuhovaly barevně výrazné ponožky a semišové boty do špičky. Na vlasy patřila silná vrstva pomády tvarující výraznou patku.
Dívky, tedy Teddy Girls nebo také tzv. Judies chodily oblékané velmi podobně.

Teddy girl s typickou broží s kamejí na stužce

Poslouchali hudbu protivící se jejich rodičům, chovali se divně a občas násilně. Subkultura nejprve spíše módní se navíc začala politizovat pod vlivem myšlenek sira Oswalda Ernalda Mosleye, zakladatele Britské fašistické unie, kterou po druhé světové válce nahradila strana Union Movement. Podle Mosleye byli pro tradiční bílou dělnickou třídu, z níž většina teddy boys pocházela, největší hrozbou imigranti z Karibiku. Mosley hlásal: Británie musí zůstat bílá! Mezi teddy boys požadavek silně rezonoval. Mosleyova rétorika dokázala v subkultuře spojené stylem, původem a zvyky vyvolat sjednocující pocit ekonomického ohrožení. Rasistické napadení jamajského páru v  Notting Hillu 20. srpna 1958 rozpoutal vlnu nepokojů ještě týž večer na čtyři sta násilníků, vesměs oháknutých ve stylu teddy boys, řičelo ulicemi a útočilo na přistěhovalce a jejich domy. Nepokoje skončily 5. září 1958 velkým zatýkáním a exemplárními tresty, které zájem o subkulturu teddy boys zchladily.

Subkultura teddy boys se na britských ostrovech znovu objevila koncem sedmdesátých let; to už její původní příslušníci dosáhli věku rodičů. Idoly "druhé generace" teddy boys zůstávali Elvis Presley či James Dean, ale došlo na inovace: styl byl obohacen
o výrazné barvy, o inspiraci glam rockem a populárním televizním seriálem Coronation Street. Původní nesnášenlivost k imigrantům teď vystřídalo vymezování se proti šokujícímu punku. Ze subkultury, která na konci padesátých let symbolizovala "úpadek Británie", se díky interpretačnímu překódování v médiích stal opak: kultura, která Británii zmítané nezkrotnými punky poskytuje naději a budoucnost. "Špatné" se v novém kontextu a ve změněné situaci stalo "správným". Dobrý přepólování :-)

Pokud vám oblečení teds připadá povědomé, tak jste se možná pozastavovali nad oblečením gangu ultranásilníků v Mechanickém pomeranči Stanleyho Kubricka, kterého při vytváření filmových kostýmů oblečení teddy boys výrazně inspirovalo.

Malcolm MacDowell, A Clockwork Orange, 1971

Pokud chcete vědět ještě víc, tak opravdu vymazlené stránky o teddy boys jsou zde: www.edwardianteddyboy.com/

MODS
Vynořili se na počátku 60. let v kavárnách a jazzových klubech Londýna. Styl, se kterým přišli, byl zaměřen právě proti starosvětským teddy boys. Mods bylo zkratkou pro modernisty. V té době se zdálo, že gentlemani jsou na vymření a najednou tu byl někdo jakoby přesně vystřižený podle brummellovské tradice (o dandym na královském dvoře Jiřího IV. Georgesovi
Brummellovi si povíme příště).

Vzhled mods byl mezinárodní - nosili italské obleky s krátkými kalhotami rovného střihu, jež odhalovaly kotník a krátkými saky, která doplňovala sněhobílá košile, úzká vázanka a špičaté boty zvané winkle pickers. Jezdili na skútrech značky Vespa nebo Lambretta.

Winkle - pickers

Dívky se přizpůsobovaly chlapcům. Oblékaly se tak do úzkých kalhot a krátkých sak, šusťáků, punčoch beze švu a špičatých bot s dýkovitými podpatky. Vlasy nosily hladce sestříhané s účesem podle slavného kadeřníka Vidal Sassoona.

Základní dynamikou subkultury se přitom stal kompromis - odstřihnout se od rodičů a vyjádřit vlastní autonomii, ale zároveň se hlásit ke kořenům a tradicím kultury rodičů. A samozřejmě taky si pořádně užívat života. Na večírcích, které si získaly oblibu především v městech na severu Anglie, rostla obliba amfetaminů. Urychlovací drogy pomáhaly tanečníkům udržet energii
pro zběsilé tance připomínající pozdější breakdance. Dexedrinem nabuzení mods neměli daleko k násilí; utkávaly se mezi sebou jednotlivé party, avšak za úhlavní nepřátele byli považováni rockeři, kteří vyznávali rock'n'roll a holdovali hlučným motorkám. Mods symbolizovali město, rockeři venkov. Zprávy o násilných střetech plnily noviny zejména v první půlce šedesátých let. Podobně jako dříve teddy boys, média obě skupiny předem odsuzovala, psala o morální šířící se napříč Británií.

Policisté zasahují při střetech mezi mods a rockery, Brighton, Británie, květen 1964

Mods se pochopitelně vymezovali i proti hlavnímu proudu. Inspirace r'n'b v podání The Beatles či Rolling Stones pro ně byla nedostatečná a postrádali u nich autenticitu. Manažer The Beatles Brian Epstein přitom právě na průvodních znacích stylu mods v roce 1962 postavil kapele novou image. Tím však předznamenal konec zlaté éry celé této subkultury - i mods byli vstřebáni hlavním proudem.
Styl mods si znovu získal oblibu v 80. letech během postpunkové éry, kdy světlo světa spatřily subkultury jako novoromantici, Rude Boys či Rockabilly.
Tak jak to máte? Nenávidíte víc přistěhovalce, punkery nebo rockery? Sametové sako nebo špičaté boty? Já osobně hlasuji pro mods; přece jenom je mi kratší sako a moderní jazz bližší.

REBELOVÉ BEZ PŘESTÁNÍ – vintage móda ulice Part. 1

Mladí muži z Latinské Ameriky v New Yorku za druhé světové války, na sobě široké kalhoty a v nohách swing. Tak to byli ZOOTIES, jediný rebelský styl, pro který čeština našla svůj výraz (a v jistém smyslu i následovníky) - tedy "potápkové".

"Jsem za vodou, koukněte, já na to mám", to vyjadřovaly šaty mladíků z Harlemu na počátku 40. let. Říkalo se jim zooties. Chtěli ukázat bílým, že i oni jsou schopni dosáhnout místa na výsluní a oblečení jim k tomu pomůže. Malcolm X je ve své autobiografii popisuje jako klauny, ačkoli i on nosil ono prostorné bleděmodré sako s mohutnými rameny, zapínané na jeden knoflík. Platilo, že čím větší zootie, tím širší klobouk. Býval vysoký až 15 centimetrů, s perem a nápadnou krempou. Tlustý řetěz z kočičího zlata doplňoval kalhoty, které měly v kolenou neuvěřitelné tři čtvrtě metru a směrem ke kotníkům se prudce zužovaly na pouhých 30 centimetrů. Dvoubarevné boty, barevné vesty. Barva přestala být jen výsadou dámského oblečení. Z New Yorku se tato móda dostala až do Los Angeles.

Zootie a jeho Černá vdova

K mladíkům se přidala i jejich děvčata. "Černé vdovy" nebo "sličné kočičky", jak se nazývaly na jihu, nosily rovněž saka sahající až ke kolenům a síťované punčochy.
K zooties patřil swing. Byla to opravdu odvaha, obléknout se v tomto stylu v roce 1943. Nešlo jen o to, že pánský oblek prvních desetiletí tohoto století zůstával tvrdošíjně střízlivý. Seriózní muž ze sebe nepotřeboval dělat dandyho, když měl ženu více či méně v hrsti. Hollywoodské hvězdy vystupovaly v oblecích britského
gentlemana, aby dostály platným normám mužské elegance. Byla to válka, která způsobila změnu v pánském oblékání. Bomby a moli ničili šatníky těch, kteří umírali na frontě. S materiálem se šetřilo. Vládní nařízení přímo
zakazovalo používat čistou vlnu na oděvy. Byla určena na uniformy. Jak to, že ti mladíci dokázali, aby krejčí byli slepí? Podpláceli je a kašlali na vlastenectví. Beztrestně se vysmívali válce?

Popularitu zooties reflektovalo i studio MGM

Byla to výzva bílým a ti to nenechali jen tak. Docházelo k prvním rasistickým nepokojům. Angloameričtí námořníci a mariňáci v přístavech chytali zooties a vysvlékali je do naha na ulici či před zraky přeplněných kinosálů. Bili je, na jejich oblečení močili, aby ho tak zneuctili.

Účastníci tzv. zoot suit riots

Oblečení zooties převzali swingoví hudebníci. A s praotcem černé muziky, jazzmanem Cabem Callowayem, si začali zpívat i bílí Američané.

Cab Calloway

Ve sladké - byť okupované - Francii se také hrál swing a "zoot suit" se zde proměnil do stylu ZAZOU.
Okupovaná Paříž milovala swing a mládež si ochotně přisvojila styl zooties, jenomže samozřejmě po francouzsku. Saka zůstala prostorná, ale kalhoty byly velmi úzké a sahaly sotva ke kotníkům, aby mohly
vyniknout barevné ponožky. Uzoučkou kravatu doplňovala spona.
Říkalo se jim zazou, údajně podle refrénu jednoho hitu Caba Callowaye. Rozdělovali se na zazou z levého a pravého břehu. O co víc se ti z levého břehu věnovali existencionalismu, o to víc si ti z Elysejských polí hleděli svého zevnějšku. Nad čelem se jim vzdouvala mohutná vlna nabrilantinovaných vlasů. Jejich dívky nosily skládané sukně, boty na vysoké podešvi, saka s mohutnými rameny a spoustou kapes, roláky i úzké kravaty.

Typický zazou

Zatímco zooties se vyčítal nedostatek vlastenectví, zazou byli pronásledováni právě pro vlastenectví a sympatizování s kulturou amerických nepřátel. V Němci obsazeném městě nad Seinou přepadávali zazou jejich
kolaborující vrstevníci a stříhali jim vlasy. Mnoho z nich skončilo dokonce v koncentračním táboře. Po válce se v ulicích Paříže už neobjevili a zůstalo po nich jen jméno.
Zatímco po francouzských zazou zbyla jen historie, styl zooties je stále velmi oblíbený, minimálně v Americe. A tak bych se přimlouvala u vintage gentlemanů, abych měla tu možnost letos v nějaké tančírně potkat někoho v širokých kalhotách a širokém saku místo stále se opakujících úzkých kalhot a šlí.

Zoot suit dnes

MALÉ DIVADLO MÓDY

Pojďme se seznámit s výjimečnou událostí, jakou byla v letech 1945 – 1946 výstava Théâtre de la Mode, tedy Divadlo módy, uspořádaná v Louvre, v pavilonu Massan. Její obrovský ohlas rozhodl o osudu pařížské haute couture po druhé světové válce.

Osvobozená Francie byla v troskách, připravená o všechno, kolem jejích hranic s stále ještě bojovalo , ale ona už zase začínala, po letech ponížení, strachu a odříkání, přicházet na chuť životu. Nicméně pět milionů mužů, žen a dětí bylo bez prostředků. Ministr Raoul Dautry založil výbor francouzské vzájemné pomoci, nicméně se setkával s mnoha obtížemi. Ve snaze mu pomoci přišel jeho přítel Robert Ricci (ano, ten Ricci, syn Niny) s nápadem uspořádat velkolepý projekt, který by zorganizovala Chambre syndicale de la haute couture. Výtěžek ze vstupenek byl určen na fond národní solidarity a tato událost byla zároveň pro všechny profese příležitostí ukázat neutuchající vitalitu jejich dovednosti. Ale bohužel, i když v roce 1945 byly lidské zdroje a jejich schopnosti velmi životné, chyběl materiál na ušití toalet a vytvoření šperků, ozdob a nezbytných doplňků pro prestižní výstavu.
Paul Caldagues, její generální zmocněnec, dostal nakonec jedinečný nápad: představit novou módu na pannách oblečených do zmenšených modelů všech velkých a luxusních pařížských salonů. Tak se na modely spotřebuje jen minimum látek, kůže a dalších surovin. Ještě bylo třeba vyhnout se jakékoli spojitosti se světem hraček. Proto byl návrh neživých modelek svěřen mladé talentované návrhářce Éliane Bonabel. Jednalo se o něco naprosto nového: postavy vysoké sedmdesát centimetrů, byly zhotoveny ze silného drátu. Každá hlavička byla vymodelována z bílé sádry a byla naprosto jedinečná.

Éliane Bonabel předvádí panenku v modelu od Pierra Balmaina redaktorkám Harper´s Bazaar Carmel Snow a Dianě Vreeland, New York, 1946

Do celého dobrodružství se nechal vtáhnout i malíř a dekoratér Christian Bérard, který se stal uměleckým ředitelem projektu. Bývalý Ďagilevův spolupracovník z dob Ruského baletu, jeho společník Boris Košno, vytvořil osvětlení jednotlivých scén. A všudypřítomný Jean Cocteau vdechl celé myšlence poezii, v níž nebyl skoupý na slovo. Malíři André Dignimont, Georges Douking, Emilio Grau-Sala, Louis Touchagues a divadelní výtvarníci Georges Wakhevitch, Jean – Denis Malclés a André Beaurepaire načrtli a postavili miniaturní dekorace. Od sportovních úborů po plesové róby, byly všechny modely vybaveny vším potřebným včetně prádla a nejrůznějších doplňků.

Jacques Fath se svojí modelkou

Byly vypracovány se stejnou pečlivostí, jaká se obvykle věnovala zakázkám té nejnáročnější klientely. Miniaturní knoflíkové dírky byly ručně obšívané, mikroskopické knoflíky se opravdu zapínaly. Klobouky měly velikost mince a malinké kožené střevíčky nesly značky nejznámějších obuvníků. Kožešiny, výšivky, peří i šperky doprovázely účesy z hedvábných vlásků, které naondulovali kadeřníci Antoine a Guillaume. Ve třinácti dekoracích jako na samostatných scénách bylo 237 loutek, doprovázených hudbou Henriho Saugueta, které večer 27. března 1945 nadchly celou Paříž. V Muzeu výtvarných umění se během následujících týdnů vystřídalo více než tisíc návštěvníků.

Svatební model od Jeanne Paquin, outfit Pierre Balmain, v pozadí mdoel Jacquese Heima

Kromě nadšení, kouzla a emocí, které tento úchvatný svět přinášel, to byla i vůně znovunalezené svobody. Výstava pomohla shromáždit značné finanční částky, zvedla nádhernou vlnu naděje, ale kromě toho přinesla ještě významnější výsledek. Rozhodně a jednoznačně potvrdila existenci pařížského průmyslu luxusu.
Velcí newyorští výrobci pochybovali, že se francouzský průmysl dokáže po pěti letech okupace vzpamatovat. Domnívali se, že jsou připraveni, s pomocí amerického ženského tisku, nahradit Paříž.
Divadlo módy ale po triumfální cestě do Londýna , Barcelony, Kodaně a Stockholmu překročilo příštího jara Atlantik. Malé maekýnky byly pro tuto příležitost aktualizovány a ve hře o všechno předstoupily před rozhodující soud New Yorku: „Chybí nám slova, kterými bychom mohli popsat krásu a dokonalý vkus, předvedený na této výstavě“, napsal velice fair play ráno 2. března 1946 Women´s Wear Daily. Celá Amerika šla v jeho stopách. Francie ukázala, že je s ní pořád třeba počítat, a následující rok Christian Dior uvedl svůj New Look.
V současné době je Divadlo módy expozicí muzea Maryhill Museum of Art ve Washingtonu.

A pak mi říkejte, že móda není důležitá!

Více zde: http://www.nekdotoradvintage.com/news/male-divadlo-mody/

Nylonky – punčochy, které stojí za vlastizradu

Na začátku 20. století byly takřka všudypřítomné černé vlněné punčochy, občas ozdobené vyšívanými vzory na lýtkách, ovšem na počátku let dvacátých už každá mladá dívka s mikádem a třásněmi okolo kolen snila o hedvábí – hebkém, průsvitném a cenově naprosto nedostupném.

První pokusy vyrobit umělé hedvábí byly katastrofální a vyrobená „látka“ z umělých vláken mívala tendenci se sama vznítit. Nakonec ale tyto pokusy přinesly materiál, jemuž se už nemohlo stát, že by v nepříhodný okamžik vzplanul. Dostal název rayon (rajón) a jednalo se o ucházející náhražku originálu, ale zatímco se hedvábí lesklo, viskóza přímo zářila. Podnikavé dívky punčochy pudrovaly, aby třpyt zmírnily.
Roku 1924 začal profesor chemie Wallace Carothers s výzkumem chemické struktury polymerů pro svého zaměstnavatele firmu DuPont (E.I. du Pont de Nemours and Company), podnikajícím v kartáčovém průmyslu. Po deseti letech spolu se svým týmem vyvinul nové, vylepšené „umělé hedvábí“, nazvané nylon, jež bylo patentováno 16. 4. 1937 a zprvu se používalo k výrobě rybářských vlasců, chirurgických nití a zubních kartáčků.
První nylonové punčochy byly představeny v březnu roku 1939 na New York World´s Fair a první skutečný prodej se uskutečnil v sídle firmy DuPont dne 24. 10. 1939. Všech 4000 párů bylo prodáno za 3 hodiny (a není divu, byl to splněný sen všech žen); v květnu 1940 pak bylo prodáno již 5 milionů páru nylonových punčoch.

Bohužel pro zástupy krásných dam byl nylon strategickým materiálem pro výrobu armádních stanů a padáků, takže po vstupu USA do války punčochy z pultů zmizely; a po přerušení obchodních styků s Japonskem po náletu na Pearl Harbor z trhu prakticky zmizelo i importované hedvábí a návrat k bavlněným punčochám byl nevyhnutelný. Stesk po „nylonkách“ byl tak velký, že vláda USA posléze umožňuje strategickou výrobu pro špiónské účely (za nylonové punčochy byla žena tehdy schopna zradit i vlastního manžela) a do britské armády byly ženy rekrutovány mimo jiné se slibem, že v armádě se nylonky fasují.
Nicméně podnikavé dámy a kosmetické firmy řešení našly. Dáma si mohla nechat ve speciálním kosmetickém salónu nohy natřít barvou a šev nechat namalovat. Mohla si také v drogerii zakoupit obdobu dnešních Air Stockings a šev mohla namalovat kamarádka. Když už ani na to peníze nezbývaly, natíraly si ženy nohy hnědým barvivem, získaným z obdoby masoxu a firmu Max Factor přišla s vychytávkou, jak si každá dáma může namalovat svůj šev sama.

Po válce a zrušení  úsporných opatření se ženy až do vynálezu minisukně mohly z punčoch těšit neomezeně a tyto byly vyráběny s různě zdobenými tzv. „kubánskými patami“ a následně i v různých barvách.

Na závěr několik technických poznámek:

1. Nylon NENÍ silon – nylonové punčochy jsou nepružné, tedy z výroby tvarované na nohu a na podvazkovém pásu musí být hodně natažené, aby se na kolenou a kotnících nekrčily.
2. Dnes tolik adorovaný šev nevydržel celou éru fifties, protože šev byl vlastně z nouze ctnost, kdy se punčochy vyráběly na plochém pletacím stroji a švem se sešívaly – přechodem na kulatý stroj se šev ztrácí.
3. Punčochy se zapínaly na podvazkový pás se 6 podvazky, přičemž šestý podvazek (nebo třetí na každé noze, chcete-li) se zapíná přímo nad šev, aby tento byl zcela rovně. Koneckonců, na té punčoše je přímo v tomto místě dírka.

Ať tak nebo tak, punčochy se švem jsou dnes jedním ze základních kamenů správného vintage look.