pátek 29. ledna 2016

KRÁLOVNA KRAVÁLU aneb neobyčejný život Florence Foster Jenkins


V úterý jsem na našem vinořském filmovém promítání viděla film Marguerite. Přišlo mi to chvílemi hrozně dojemný a pořád o něm přemýšlím, protože – pozor, magická formulka – film byl natočen podle skutečné u d á l o s t i. Tedy v tomto případě podle skutečného života.
 

Co nám říká filmový server: Paříž dvacátých let. Marguerite Dumont je zámožná žena, milovnice hudby a opery. Už celé roky pravidelně zpívá pro své hosty. Jenže Marguerite zpívá zoufale falešně a nikdo jí nikdy neřekl pravdu. Její manžel a blízcí ji nechávali žít v iluzích. Vše se zkomplikuje, když si vezme do hlavy, že zazpívá před skutečným publikem, v Opeře. Výpravné kostýmní drama o vášni, která je postavena na jedné velké lži, natočil uznávaný francouzský režisér Xavier Giannoli. Příběh je volně inspirován osudy Američanky Florence Foster Jenkins, operní zpěvačky známé jako „královna kraválu“, která se ve 40. letech minulého století proslavila svým příšerným hlasem. V hlavní roli Marguerite exceluje Catherine Frot, která se naposledy objevila například ve snímku Z prezidentské kuchyně (Les Saveurs du palais, 2012) o přátelství prezidenta Francoise Mitterranda a jeho kuchařky. Dobové komediální drama vzniklo za české koprodukční účasti a z velké části se natáčelo v českých lokacích, mimo jiné v prostorách Divadla na Vinohradech.
 
Catherine Frot ve filmu Marguerite
 

A tak se na tu Florence podíváme trochu blíž ;-)

Florence Foster Jenkins se narodila jako Narcissa Florence Foster 19. července 1868 ve Wilkes-Barre v Pennsylvánii. Její otec Charles Dorrannce Foster byl právník, a jeho rodina vlastnila pozemky poblíž Back Mountain v Pennsylvánii a byla bohatá, což určilo budoucnost Florence.



Florence se jako dítě naučila hrát na klavír tak, že jako zázračné dítě hrála po celé Pennsylvánii, objevila se na Sängerfest a dokonce hrála v Bílém domě za vlády prezidenta Rutherforda B. Hayese
Po absolvování střední školy chtěla odejít do zahraničí studovat hudbu, ale její bohatý otec odmítl zaplatit účet, takže mu oplatila tak, že utekla s doktorem Frankem Thorntonem Jenkinsem a odstěhovala se s ním do Philadelphie, kde byli okolo roku 1885 oddáni. Krátce po svatbě se Florence od manžela nakazila syfilis a od té doby není doktor Jenkins nikde zmiňován. Není známo, zda se manželé rozvedli nebo žili odděleně, protože Florence si manželovo jméno ponechala.

Florence si vydělávala na živobytí ve Philadelphii jako učitelka klavíru, ale poté, co utrpěla poranění paže, neměla žádné prostředky a žila v bídě. Nakonec se kolem roku 1900 odstěhovala se svojí matkou do New Yorku a zde se rozhodla stát zpěvačkou. V roce 1909 se setkala s britským shakespearovským hercem St. Clair Bayfieldem, který se později stal nejenom jejím manželem, ale také manažerem.



Po smrti svého otce v roce 1909 získala Florence dědictvím dostatek finančních prostředků k zahájení své hudební kariéry. Brala hodiny zpěvu, a zapojila se do hudebních společenských kruhů New Yorku, kde založila a financovala vlastní Verdi Club. Stala se členkou desítek ženských klubů - literárních, historických, atd. a v mnoha z nich se stala hudební režisérkou, stejně jako ředitelkou živých obrazů (a tím si zařídila, že v každém živém obrazu byla hlavní postavou).
Nejznámější fotografie zobrazuje Florence v šatech s andělskými křídly. Tento kostým byl navržen pro živý obraz podle malby Howarda Chandlera Christyho Stephen Foster and the Angel of Inspiration.
 
 

S recitály začala Florence v roce 1912. Z nahrávek je zřejmé, že Florence měla malý smysl stoupání a pro rytmus. Pozoruhodná je také její pochybná dikce, a to zejména v cizích jazycích. Zpětně lze její obtíže alespoň částečně přičíst pokračující bitvě se syfilis, který způsobil postupné zhoršování jejího centrálního nervového systému. Zpustošení nemocí bylo ještě zvýšeno vedlejšími účinky léčby, která zahrnovala jedovatou rtuť a arsen - jediná terapie, která byla pro syfilis v té době k dispozici.



Navzdory vokální a hudební nepřesnosti jejích výkonů, které se konaly především v malých salonech, stala se Florence populární skrze pobavení, které nevědomky poskytovala. Diváci někdy popisovali její techniku ​​záměrně nejednoznačným způsobem, který mohl vzbudit zvědavost veřejnosti; například, "Její zpěv v té nejlepší kvalitě připomíná neomezený hlas nějakého velkého ptáka." Její recitály byly pouze pro zvané, a tak žádný profesionální hudební kritik neměl nikdy šanci probírat její vystoupení v legitimní tisku. Příznivé články a nevýrazné recenze v hudebních publikacích, jako je například The Musical Courier, napsali s největší pravděpodobností její přátelé, nebo ona sama.


Florencina celoživotní potřeba vystupovat začala, když jí bylo sedm let, a údajně zůstala pevně přesvědčena o svém talentu po celý život. Přirovnávala se k vyhlášeným sopranistkám Friedě Hempel a Luise Tetrazzini, a zamítala smích z publika během jejího vystoupení slovy „chuligáni, přivedení mými soupeři“. Pomlouvače si uvědomovala, ale nikdy si je nenechala stát v cestě: „Lidé mohou říci, že neumím zpívat, ale nikdo nemůže nikdy říct, že jsem nezpívala."
Její recitál představoval směs standardního operního repertoáru od Mozarta, Verdiho a Johanna Strausse (vše mimo její technické možnosti); Brahmsovy písně; Valverdovy „Clavelitos“, a písně, které složila sama.



Jendou při jízdě v taxíku, který se srazil s dalším vozem, Florence vykřikla. V té chvíli zjistila, že umí zpívat "vyšší F, než kdykoli předtím", a poslala taxikáři krabici drahých doutníků.
Přes zájem veřejnosti omezila Florence své vzácné představení na kluby a taneční sál v hotelu Ritz-Carlton, kde měla recitál každoročně v říjnu. Účast byla omezena na její věrné klubové spolučlenky a pár dalších vyvolených; vyhledávané vstupenky prodávala sama, a to velmi opatrně s ohledem na profesionální kritiky (ti nezískali lístky nikdy).
 
 
Ve věku 76 let nakonec ustoupila zájmu veřejnosti a 25. října 1944 vystoupila v Carnegie Hall. Vstupenky na akci byly vyprodané týdny dopředu a chystaly se četné celebrity, jako tanečnice a herečka Marge Champion, skladatel Cole Porter, skladatel Gian-Carlo Menotti, herečka Kitty Carlisle a sopranistka Lily Pons se svým manželem, dirigentem André Kostelanetzem (který složil pro tento večer píseň pro Florence). Vzhledem k tomu, že to bylo její první „veřejné“ vystoupení, novinářům nebylo zabráněno v návštěvě. Jejich kousavé, sarkastické recenze údajně Florence zničily. Možná až příliš, protože dva dny po koncertu v Carnegie Hall, při nakupování v hudebním obchodě G. Schirmer, dostala Florence infarkt. O měsíc později, tedy 26. listopadu 1944, zemřela ve věku 76 let.

 


Podle životního příběhu Florence bylo napsáno několik divadelních her a natočeno několik filmů. Catherine Frot z filmu, který jsem viděla já, byla vlastně takovou předskokankou Meryl Streep, která ztvárnila Florence ve filmu Florence Foster Jenkins, který by měl mít premiéru na konci letošních prázdnin.



Oproti filmu se zdá, že skutečná Florence věděla, že zpívá špatně. A evidentně jí to bylo jedno a vyprodala Carnegie Hall. A dnes je vlastně slavnější než leckterá opravdická operní diva. Víte, co z toho vyplývá? Že když budete dělat věci s láskou a pořádně, nic a nikdo vám nemůže zabránit v tom pokračovat. Je to takový hloupoučký motivační motto, ale zdá se, že to tak prostě je.

A ještě jedno P.S. – taky mi připadá vtipné, že opravdu existovala Margaret Dumont, která byla herečkou u bratří Marxů.

Opravdová Margaret Dumont

 

 




 

 

1 komentář:

  1. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Výměna kdekoli Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, tabletu a mobilu

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat