BLÁHOVÝ SEN Lilly Hodáčové aneb Červená knihovna zblízka

Tak prý „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, co jsi zač.“ Jo? Tak schválně ;-)

 

Jednou jsem se takhle na sobotním bleším trhu odcourala od stánků se starou bižuterií a našla poklad za 10 Kč. Zrovna se mi takovýhle románek hodil na focení, tak hurá. Já ale knihy normálně čtu, tak jsem se do toho pustila. Doteď si nejsem jistá, jestli jsem udělala dobře; každopádně chcete-li to po mně opakovat, na konci bude spoiler, tak pozor na to.

 

Tak nejdřív, co mám v anotaci na záložce:

 Autorka, známá divadelní a filmová herečka, umístila děj svého dívčího románu do prostředí, které dokonale zná: je to divadlo a film. Její kniha ukazuje všem mladým dívkám, toužícím po slávě, že herecká práce není nijak snadná, naopak, že je tvrdá a vysilující.

Žofka Průšková, prostá dívka, domnívajíc se, že je velkou budoucí herečkou, odchází ke kočujícímu divadlu. Poznává sama na sobě všechny strasti tohoto povolání a dobírá se hořkého poznání, že se ve svém talentu mýlila. Žofka, dívka vychovaná svými rodiči v důslednosti povahy, v přímých zásadách odříkání každé zábavy, ocitá se v nejcitlivějších letech dívčího dospívání ve víru pohyblivého světa plného lesku a pozlátka, dává se jím unášet a zároveň usiluje jej prohlédnout. Proplétá se nástrahami, padá do nich a zase jim uniká. Dobrý, prostý základ povahy a opory čistého přátelství pomáhají jí překonat nebezpečí společnosti a vlastí nezkušenosti.

Ohnivé děvče značně romantické, probíjí se samo podivným světem, jehož zákonů nezná. Jako talisman – který skutečně ochrání její duši – nese v sobě zbožňující ještě dětskou lásku k svému bývalému učiteli.

Hrdinka příběhu i v tomto neznámém pro ni prostředí nepostrádá nikdy reálného úsudku. Je to věru obyčejná hrdinka – jedna z nejobyčejnějších. Její bláhový sen, upínající se k neobyčejnosti jako všechny ony sny, vzdalující se obyčejného všedního života, nedocházejí svého naplnění. Vždyť skutečný život je jiný – a život není sen. Žofka stále zůstává onou čistou krásnou polní květinou, již vítr zavál až před reflektory a kamery pohádkové budovy, zvané Barrandov…

Román „Bláhový sen“ uvítají všechny dívky zajímající se o divadlo a film; upoutá je zasvěceným a střízlivým pohledem na tvrdý a odříkavý život divadelního i filmového umělce. Je to román dnešního mládí, které si dovede své životní štěstí vybojovat a nečeká, až mu samo spadne do klína.

 

 

Přeložím do lidského jazyka – děvče z vesnice usoudí, že a) její milovaná teta, která se má po smrti její maminky stát manželkou jejího tatínka, ji bude jako macecha zajisté mučit; b) je nejtalentovanější herečkou široko daleko (nepodloženě). Uteče z domova s fotografií milovaného učitele v kufříku, a pak už skutečně akorát padá do nástrah.

Lilly Hodáčová

 

Fascinoval mě nejvíc nejenom použitý sloh, ale i použité myšlenky. Ono totiž nejde o román od fundovaného spisovatele „červené knihovny“, ale o jediný holčičí román Lilly Hodačové, herečky, později spisovatelky. Román byl vydán v roce 1948 a nepřipadá mi úplně poplatné době, že se hrdinka trápí pro jeden polibek s kolegou, který vlastně nebyl tak úplně z lásky. Obzvlášť, když sama autorka byla 2x vdaná, a v době vydání románu za sebou měla (pravděpodobně již jako vdaná paní) románek s Vítězslavem Nezvalem.

 

 

Každopádně dílko je to úsměvné, chvílemi poučné, kdy se z děje může čtenářka dozvědět, jak to v té době chodilo u divadla a u filmu, ale hlavně – má naprosto neuvěřitelný závěr. Můj přítel tvrdil původně, že autor měl normované strany a potřeboval knihu tedy rychle ukončit. To ovšem v tomto případě neplatí, takže Lilly buď dostala novou roli, nebo se ve vlastním díle poněkud zamotala. Protože… Žofka 165 stran miluje svého učitele, kterého nazývá Degrieux (podle Manon, víme?! ;-) a vy celou dobu víte, jak to dopadne. Ne myslíte, prostě to víte. A ejhle, Lilly mě převezla.

 

 

Dost nespravedlivý konec. Ale koneckonců, uspěchané koncovky nikdy nestojí za to :-D A vůbec – vážně pochybuju o tom, že si (jak bylo zmíněno na konci anotace) mladé dívky vzaly z hrdinčina tragického osudu příklad a přestaly toužit po filmové kariéře. Hrdinka je pitomé zvířátko a párkrát by si zasloužila nafackovat a hůř. Což by se sebevědomé dámě poválečných let stát rozhodně nemohlo.

 

Něco málo o autorce níže, a kdybyste přece jenom chtěly, knížka se po několika antikvariátech potuluje. Anebo mi napište.

 

Lilly HODÁČOVÁ

* 5. 11. 1910, Praha 

† 8. 12. 1998, Praha 

 

Prozaička, dramatička, herečka, autorka knih pro děti a mládež

 Vlastním jménem Ludmila Hodáčová, 1946 se provdala za divadelního režiséra Karla Schindlera (1903–1961), společně si pak krátce po sňatku změnili jméno na Konstantin. V roce 1959 přijala občanské jméno Jirsová podle svého druhého manžela. Po absolvování gymnázia (1929) zastávala během studia na FF UK (filozofie, germanistika) krátkodobá zaměstnání jako úřednice či vychovatelka. V letech 1932–36 absolvovala v Brně dramatickou konzervatoř a zároveň dokončila i studium na tamní FF (PhDr. 1947 prací LadislavKlíma– estetická struktura jeho díla filozofického a beletristického). Její názory a literární ambice ovlivňovalo mnohaleté přátelství, které ji od roku 1937 pojilo s Vítězslavem Nezvalem. Od roku 1940 působila jako herečka na Nové české scéně, 1942–43 v divadle Anny Sedláčkové, 1943–48 v Městských divadlech pražských (Vinohradské a Komorní), potom jako herečka a dramaturgyně v Městském oblastním divadle v Kolíně, 1961 jako dramaturgyně ve Státním divadelním studiu v Praze; 1963 odešla do invalidního důchodu a věnovala se pouze literatuře. Hrála též ve filmech (Za tichých nocí, Valentin dobrotivý, Jan Roháč z Dubé). Pod pseudonymem Františka Heroldová recitovala v Čs. rozhlase.

 Publikovala v Rudém právu, v letech 1938-41 psala pohádky pro Čs. rozhlas.

 V prvních pohádkových textech (Zub času, Krásný nový čas), inspirovaných nonsensovou a surrealistickou poetikou, proniká dětský hrdina do alegorického světa zabydleného personifikovanými abstraktními pojmy (Čas, Spravedlnost). Posun k humoristickému odlehčení představuje pohádka Bubáčci, která koresponduje s vlnou zcivilňování tradičních pohádkových motivů: pohádková strašidla již nemají v moderní společnosti místo, a tak se začleňují do společenství lidí. Od 60. let 20. století se Hodáčová věnovala romské tematice, v kontextu literatury pro děti a mládež dosud opomíjené. V próze Ondřejka, líčící úsilí mladé romské rodiny o lepší život, než jaký nabízí prostředí romské osady, ještě doznívají tóny schematismu, nicméně autorce se podařilo vystihnout romskou mentalitu a její střet s diskriminačními předsudky. Romské pohádky převyprávěla v souboru Král bydlí za rohem. Své znalosti divadelního prostředí uplatnila Hodáčová v románu pro dívky Bláhový sen, rozbíjejícím iluze o hereckém životě, a zčásti i v divácky úspěšné hře o Františku Kmochovi (Tak žil a hrál nám Kmoch). Memoáry Zpěv Orfeův otevřeně zachycují peripetie autorčina vztahu s Vítězslavem Nezvalem od jejich seznámení až do básníkovy smrti v roce 1958; v období normalizace bylo jejich vydání pro nezveřejnitelná fakta odmítnuto.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zub času (pohádka, b. d., 1942); Krásný nový čas (pohádka, pokrač. předchozího, 1946); Naše říkanky (BB pro děti, b. d., 1946); Bláhový sen (R pro ml., 1948); Bubáčci (pohádka, b. d., 1949); Tak žil a hrál nám Kmoch (D, rozmnož., 1954, i prem.); Ondřejka (P pro ml., 1966; přeprac. 1972); Král bydlí za rohem (pohádky, 1973); Zpěv Orfeův (paměti, 1995).
Dramatizace: Předtucha (rozmnož., 1958, pod jm. Ludmila Hodáčová, prem. 1956, podle M. Pujmanové).

LITERATURA

Recenze: Zub času: p. (A. M. Píša), Národní práce 18. 12. 1942; vpa (V. Pazourek), LidN 6. 8. 1943 * Krásný nový čas: kp (K. Polák), Štěpnice 1, 1946/47, č. 9 * Bubáčci: I. Zítková, Nové knihy 31. 3. 1999 * Tak žil a hrál nám Kmoch: E. K. (E. Kopecký), Práce 15. 11. 1955; J. Kotek, MF 8. 1. 1956 * Ondřejka: J. Rulf, ZM 1967, č. 7; J. Voráček, Impuls 1967, č. 3; V. Vařejková, Komenský 91, 1966/67, č. 7 * Král bydlí za rohem: O. Ch. (O. Chaloupka), ZM 1973, č. 8 * Zpěv Orfeův: J. Hájková, NK 31. 1. 1996; J. Šimůnek, SvSl 10. 2. 1996.
Rozhovor: mj (M. Jahodová), Rozhlas 1989, č. 30.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (část fondu uspořádána v 1. stupni evidence, zbytek nezpracován).