Za letních nocí zněla ze sousedova domu hudba. V jeho modrých zahradách přecházeli muži a dívky a uprostřed šepotů, šampaňského a hvězd se pohybovali jako noční motýli. Za odpoledního přílivu jsem sledoval, jak hosté skáčou z věže na jeho molu nebo se sluní na horké písčité pláži, zatímco jeho dva čluny brázdily vody průlivu a v peřejích pěny za sebou vlekly prkna na vodní lyžování. O víkendech se z jeho rolls-roycu stával autobus, vozící společnost do města a zpátky od devíti ráno dlouho přes půlnoc, a jeho stejšn vyrážel jako čilý žlutý brouk ke všem přijíždějícím vlakům. A v pondělí se osm sluhů včetně zvlášť najatého zahradníka lopotilo celý den s mopy, rejžáky, kladivy a zahradnickými nůžkami, aby dali do pořádku spoušť z předešlé noci.
Každý pátek dorazilo od ovocnáře z New Yorku pět beden pomerančů a citrusů - každé pondělí tytéž pomeranče a citrony opouštěly jeho zadní vchod jako pyramida polokoulí bez dužiny. V kuchyni se nacházel stroj, který dokázal vymačkat šťávu ze dvou set pomerančů během půl hodiny, jestliže vrchní číšník dvěstěkrát stiskl palcem malé tlačítko.
Nejméně jednou za čtrnáct dní se dostavila jednotka dodavatelů s několika stovkami stop plátna a dostatkem barevných světýlek, aby se Gatsbyho obrovská zahrada rozzářila jako vánoční stromek. Na bufetových stolech, ozdobených lesknoucími se předkrmy, se kořeněné pečené šunky tísnily mezi saláty naaranžovanými do pestrobarevných vzorů, párečky v těstíčku a krocany začarovanými do tmavě zlaté. V hlavní hale byl zbudován bar obtočený tyčí z pravé mosazi a zásobený ginem, destiláty a žaludečními likéry zapomenutými tak dávno, že většina dámských hostí byla příliš mladá, než aby je od sebe dokázala rozeznat.
V sedm hodin dorazil orchestr - žádná pětičlenná kapela, ale pořádné hejno hobojů, trombonů, saxofonů, viol, kornetů, pikol a malých i velkých bubnů. Z pláže se mezitím vrátili poslední plavci a nyní se nahoře oblékají; podél příjezdové cesty parkují v pětistupech auta z New Yorku a haly, salony a verandy hýří základními barvami, podivnými účesy podle poslední módy a šátky, o jakých se nesní ani obyvatelkám Kastilie. Bar je v obležení a stěhovavé rundy koktejlů pronikají ven na zahradu, až vzduch ožije klábosením, smíchem, nenucenými narážkami, představováním, na které se hned zapomíná, a nadšenými setkáními žen, jež se nikdy neznaly podle jména.
Světla září stále jasněji, jak se země odklání od slunce, a orchestr teď hraje žlutou koktejlovou hudbu a opera hlasů přechází o tóninu výš. Smích je minutu po minutě uvolněnější, marnotratně se rozlévá kolem, rozezní se za každým veselým slovem. Skupinky se mění rychleji, rozrůstají se nově příchozími, během jediného nadechnutí se rozplývají a zase vytvářejí; už jsou tady tulačky, sebevědomé dívky, které se proplétají sem a tam mezi podsaditějšími a stálejšími hosty, na kratičký radostný okamžik se stanou středem skupiny a pak vzrušeny triumfem kloužou dál přelévajícím se mořem tváří, hlasů a barev v neustále se měnícím světle.
Vtom jedna z těchto kočovnic v rozechvělém opálu vyčaruje ze vzduchu koktejl, obrátí jej do sebe na kuráž a tanečními pohyby se vydává na plátěné pódium, přičemž pohybuje rukama jako vaudevillová hvězda Frisco. Všichni na okamžik ztichnou; dirigent jí ochotně přizpůsobí rytmus a mezi přihlížejícími se šeptem roznese mylná zpráva, že dívka zaskakuje za Gildu Grayovou z revue Follies. Večírek začal.
Žádné komentáře:
Okomentovat