MALÉ DIVADLO MÓDY

Pojďme se seznámit s výjimečnou událostí, jakou byla v letech 1945 – 1946 výstava Théâtre de la Mode, tedy Divadlo módy, uspořádaná v Louvre, v pavilonu Massan. Její obrovský ohlas rozhodl o osudu pařížské haute couture po druhé světové válce.

Osvobozená Francie byla v troskách, připravená o všechno, kolem jejích hranic s stále ještě bojovalo , ale ona už zase začínala, po letech ponížení, strachu a odříkání, přicházet na chuť životu. Nicméně pět milionů mužů, žen a dětí bylo bez prostředků. Ministr Raoul Dautry založil výbor francouzské vzájemné pomoci, nicméně se setkával s mnoha obtížemi. Ve snaze mu pomoci přišel jeho přítel Robert Ricci (ano, ten Ricci, syn Niny) s nápadem uspořádat velkolepý projekt, který by zorganizovala Chambre syndicale de la haute couture. Výtěžek ze vstupenek byl určen na fond národní solidarity a tato událost byla zároveň pro všechny profese příležitostí ukázat neutuchající vitalitu jejich dovednosti. Ale bohužel, i když v roce 1945 byly lidské zdroje a jejich schopnosti velmi životné, chyběl materiál na ušití toalet a vytvoření šperků, ozdob a nezbytných doplňků pro prestižní výstavu.
Paul Caldagues, její generální zmocněnec, dostal nakonec jedinečný nápad: představit novou módu na pannách oblečených do zmenšených modelů všech velkých a luxusních pařížských salonů. Tak se na modely spotřebuje jen minimum látek, kůže a dalších surovin. Ještě bylo třeba vyhnout se jakékoli spojitosti se světem hraček. Proto byl návrh neživých modelek svěřen mladé talentované návrhářce Éliane Bonabel. Jednalo se o něco naprosto nového: postavy vysoké sedmdesát centimetrů, byly zhotoveny ze silného drátu. Každá hlavička byla vymodelována z bílé sádry a byla naprosto jedinečná.

Éliane Bonabel předvádí panenku v modelu od Pierra Balmaina redaktorkám Harper´s Bazaar Carmel Snow a Dianě Vreeland, New York, 1946

Do celého dobrodružství se nechal vtáhnout i malíř a dekoratér Christian Bérard, který se stal uměleckým ředitelem projektu. Bývalý Ďagilevův spolupracovník z dob Ruského baletu, jeho společník Boris Košno, vytvořil osvětlení jednotlivých scén. A všudypřítomný Jean Cocteau vdechl celé myšlence poezii, v níž nebyl skoupý na slovo. Malíři André Dignimont, Georges Douking, Emilio Grau-Sala, Louis Touchagues a divadelní výtvarníci Georges Wakhevitch, Jean – Denis Malclés a André Beaurepaire načrtli a postavili miniaturní dekorace. Od sportovních úborů po plesové róby, byly všechny modely vybaveny vším potřebným včetně prádla a nejrůznějších doplňků.

Jacques Fath se svojí modelkou

Byly vypracovány se stejnou pečlivostí, jaká se obvykle věnovala zakázkám té nejnáročnější klientely. Miniaturní knoflíkové dírky byly ručně obšívané, mikroskopické knoflíky se opravdu zapínaly. Klobouky měly velikost mince a malinké kožené střevíčky nesly značky nejznámějších obuvníků. Kožešiny, výšivky, peří i šperky doprovázely účesy z hedvábných vlásků, které naondulovali kadeřníci Antoine a Guillaume. Ve třinácti dekoracích jako na samostatných scénách bylo 237 loutek, doprovázených hudbou Henriho Saugueta, které večer 27. března 1945 nadchly celou Paříž. V Muzeu výtvarných umění se během následujících týdnů vystřídalo více než tisíc návštěvníků.

Svatební model od Jeanne Paquin, outfit Pierre Balmain, v pozadí mdoel Jacquese Heima

Kromě nadšení, kouzla a emocí, které tento úchvatný svět přinášel, to byla i vůně znovunalezené svobody. Výstava pomohla shromáždit značné finanční částky, zvedla nádhernou vlnu naděje, ale kromě toho přinesla ještě významnější výsledek. Rozhodně a jednoznačně potvrdila existenci pařížského průmyslu luxusu.
Velcí newyorští výrobci pochybovali, že se francouzský průmysl dokáže po pěti letech okupace vzpamatovat. Domnívali se, že jsou připraveni, s pomocí amerického ženského tisku, nahradit Paříž.
Divadlo módy ale po triumfální cestě do Londýna , Barcelony, Kodaně a Stockholmu překročilo příštího jara Atlantik. Malé maekýnky byly pro tuto příležitost aktualizovány a ve hře o všechno předstoupily před rozhodující soud New Yorku: „Chybí nám slova, kterými bychom mohli popsat krásu a dokonalý vkus, předvedený na této výstavě“, napsal velice fair play ráno 2. března 1946 Women´s Wear Daily. Celá Amerika šla v jeho stopách. Francie ukázala, že je s ní pořád třeba počítat, a následující rok Christian Dior uvedl svůj New Look.
V současné době je Divadlo módy expozicí muzea Maryhill Museum of Art ve Washingtonu.

A pak mi říkejte, že móda není důležitá!

Více zde: http://www.nekdotoradvintage.com/news/male-divadlo-mody/