Tak prý „Řekni mi, co
čteš, a já ti řeknu, co jsi zač.“ Jo? Tak schválně ;-)
Jednou jsem se takhle na sobotním bleším trhu odcourala od
stánků se starou bižuterií a našla poklad za 10 Kč. Zrovna se mi takovýhle
románek hodil na focení, tak hurá. Já ale knihy normálně čtu, tak jsem se do toho
pustila. Doteď si nejsem jistá, jestli jsem udělala dobře; každopádně chcete-li
to po mně opakovat, na konci bude spoiler, tak pozor na to.
Tak nejdřív, co mám v anotaci na záložce:
Žofka Průšková, prostá
dívka, domnívajíc se, že je velkou budoucí herečkou, odchází ke kočujícímu
divadlu. Poznává sama na sobě všechny strasti tohoto povolání a dobírá se
hořkého poznání, že se ve svém talentu mýlila. Žofka, dívka vychovaná svými
rodiči v důslednosti povahy, v přímých zásadách odříkání každé
zábavy, ocitá se v nejcitlivějších letech dívčího dospívání ve víru
pohyblivého světa plného lesku a pozlátka, dává se jím unášet a zároveň usiluje
jej prohlédnout. Proplétá se nástrahami, padá do nich a zase jim uniká. Dobrý,
prostý základ povahy a opory čistého přátelství pomáhají jí překonat nebezpečí společnosti
a vlastí nezkušenosti.
Ohnivé děvče značně
romantické, probíjí se samo podivným světem, jehož zákonů nezná. Jako talisman –
který skutečně ochrání její duši – nese v sobě zbožňující ještě dětskou
lásku k svému bývalému učiteli.
Hrdinka příběhu i v tomto
neznámém pro ni prostředí nepostrádá nikdy reálného úsudku. Je to věru obyčejná
hrdinka – jedna z nejobyčejnějších. Její bláhový sen, upínající se k neobyčejnosti
jako všechny ony sny, vzdalující se obyčejného všedního života, nedocházejí
svého naplnění. Vždyť skutečný život je jiný – a život není sen. Žofka stále zůstává
onou čistou krásnou polní květinou, již vítr zavál až před reflektory a kamery
pohádkové budovy, zvané Barrandov…
Román „Bláhový sen“
uvítají všechny dívky zajímající se o divadlo a film; upoutá je zasvěceným a
střízlivým pohledem na tvrdý a odříkavý život divadelního i filmového umělce. Je
to román dnešního mládí, které si dovede své životní štěstí vybojovat a nečeká,
až mu samo spadne do klína.
Přeložím do lidského jazyka – děvče z vesnice usoudí, že
a) její milovaná teta, která se má po smrti její maminky stát manželkou jejího
tatínka, ji bude jako macecha zajisté mučit; b) je nejtalentovanější herečkou
široko daleko (nepodloženě). Uteče z domova s fotografií milovaného
učitele v kufříku, a pak už skutečně akorát padá do nástrah.
Lilly Hodáčová |
Fascinoval mě nejvíc nejenom použitý sloh, ale i použité
myšlenky. Ono totiž nejde o román od fundovaného spisovatele „červené knihovny“,
ale o jediný holčičí román Lilly Hodačové, herečky, později spisovatelky. Román
byl vydán v roce 1948 a nepřipadá mi úplně poplatné době, že se hrdinka
trápí pro jeden polibek s kolegou, který vlastně nebyl tak úplně z lásky.
Obzvlášť, když sama autorka byla 2x vdaná, a v době vydání románu za sebou
měla (pravděpodobně již jako vdaná paní) románek s Vítězslavem Nezvalem.
Každopádně dílko je to úsměvné, chvílemi poučné, kdy se z děje
může čtenářka dozvědět, jak to v té době chodilo u divadla a u filmu, ale
hlavně – má naprosto neuvěřitelný závěr. Můj přítel tvrdil původně, že autor
měl normované strany a potřeboval knihu tedy rychle ukončit. To ovšem v tomto
případě neplatí, takže Lilly buď dostala novou roli, nebo se ve vlastním díle
poněkud zamotala. Protože… Žofka 165 stran miluje svého učitele, kterého nazývá
Degrieux (podle Manon, víme?! ;-) a vy celou dobu víte, jak to dopadne. Ne
myslíte, prostě to víte. A ejhle, Lilly mě převezla.
Dost nespravedlivý konec. Ale koneckonců, uspěchané koncovky
nikdy nestojí za to :-D A vůbec – vážně pochybuju o tom, že si (jak bylo
zmíněno na konci anotace) mladé dívky vzaly z hrdinčina tragického osudu
příklad a přestaly toužit po filmové kariéře. Hrdinka je pitomé zvířátko a
párkrát by si zasloužila nafackovat a hůř. Což by se sebevědomé dámě
poválečných let stát rozhodně nemohlo.
Něco málo o autorce níže, a kdybyste přece jenom chtěly,
knížka se po několika antikvariátech potuluje. Anebo mi napište.
Lilly HODÁČOVÁ
* 5. 11. 1910, Praha
† 8. 12. 1998, Praha
Prozaička, dramatička, herečka, autorka knih pro děti
a mládež
Vlastním jménem
Ludmila Hodáčová, 1946 se provdala za divadelního režiséra Karla Schindlera
(1903–1961), společně si pak krátce po sňatku změnili jméno na Konstantin.
V roce 1959 přijala občanské jméno Jirsová podle svého druhého manžela. Po
absolvování gymnázia (1929) zastávala během studia na FF UK (filozofie,
germanistika) krátkodobá zaměstnání jako úřednice či vychovatelka.
V letech 1932–36 absolvovala v Brně dramatickou konzervatoř
a zároveň dokončila i studium na tamní FF (PhDr. 1947 prací LadislavKlíma–
estetická struktura jeho díla filozofického a beletristického). Její
názory a literární ambice ovlivňovalo mnohaleté přátelství, které ji od
roku 1937 pojilo s Vítězslavem Nezvalem. Od roku 1940 působila jako
herečka na Nové české scéně, 1942–43 v divadle Anny Sedláčkové, 1943–48
v Městských divadlech pražských (Vinohradské a Komorní), potom jako
herečka a dramaturgyně v Městském oblastním divadle v Kolíně, 1961
jako dramaturgyně ve Státním divadelním studiu v Praze; 1963 odešla do
invalidního důchodu a věnovala se pouze literatuře. Hrála též ve filmech (Za
tichých nocí, Valentin dobrotivý, Jan Roháč z Dubé). Pod pseudonymem
Františka Heroldová recitovala v Čs. rozhlase.
V prvních pohádkových textech (Zub
času, Krásný nový čas), inspirovaných nonsensovou a surrealistickou
poetikou, proniká dětský hrdina do alegorického světa zabydleného
personifikovanými abstraktními pojmy (Čas, Spravedlnost). Posun
k humoristickému odlehčení představuje pohádka Bubáčci, která koresponduje
s vlnou zcivilňování tradičních pohádkových motivů: pohádková strašidla
již nemají v moderní společnosti místo, a tak se začleňují do
společenství lidí. Od 60. let 20. století se Hodáčová věnovala romské tematice,
v kontextu literatury pro děti a mládež dosud opomíjené. V próze
Ondřejka, líčící úsilí mladé romské rodiny o lepší život, než jaký nabízí
prostředí romské osady, ještě doznívají tóny schematismu, nicméně autorce se
podařilo vystihnout romskou mentalitu a její střet s diskriminačními
předsudky. Romské pohádky převyprávěla v souboru Král bydlí za rohem. Své
znalosti divadelního prostředí uplatnila Hodáčová v románu pro dívky Bláhový
sen, rozbíjejícím iluze o hereckém životě, a zčásti
i v divácky úspěšné hře o Františku Kmochovi (Tak žil
a hrál nám Kmoch). Memoáry Zpěv Orfeův otevřeně zachycují peripetie
autorčina vztahu s Vítězslavem Nezvalem od jejich seznámení až do
básníkovy smrti v roce 1958; v období normalizace bylo jejich vydání
pro nezveřejnitelná fakta odmítnuto.
Beletrie: Zub času (pohádka, b. d., 1942); Krásný nový
čas (pohádka, pokrač. předchozího, 1946); Naše říkanky (BB pro děti, b. d.,
1946); Bláhový sen (R pro ml., 1948); Bubáčci (pohádka, b. d., 1949); Tak žil
a hrál nám Kmoch (D, rozmnož., 1954, i prem.); Ondřejka (P pro ml.,
1966; přeprac. 1972); Král bydlí za rohem (pohádky, 1973); Zpěv Orfeův (paměti,
1995).
Dramatizace: Předtucha (rozmnož., 1958, pod jm. Ludmila Hodáčová, prem. 1956, podle M. Pujmanové).
Dramatizace: Předtucha (rozmnož., 1958, pod jm. Ludmila Hodáčová, prem. 1956, podle M. Pujmanové).
Recenze: Zub času: p. (A. M. Píša), Národní práce 18.
12. 1942; vpa (V. Pazourek), LidN 6. 8. 1943 * Krásný nový čas: kp (K. Polák),
Štěpnice 1, 1946/47, č. 9 * Bubáčci: I. Zítková, Nové knihy 31. 3. 1999 * Tak
žil a hrál nám Kmoch: E. K. (E. Kopecký), Práce 15. 11. 1955; J. Kotek, MF
8. 1. 1956 * Ondřejka: J. Rulf, ZM 1967, č. 7; J. Voráček, Impuls 1967, č. 3;
V. Vařejková, Komenský 91, 1966/67, č. 7 * Král bydlí za rohem: O. Ch. (O.
Chaloupka), ZM 1973, č. 8 * Zpěv Orfeův: J. Hájková, NK 31. 1. 1996; J.
Šimůnek, SvSl 10. 2. 1996.
Rozhovor: mj (M. Jahodová), Rozhlas 1989, č. 30.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (část fondu uspořádána v 1. stupni evidence, zbytek nezpracován).
Rozhovor: mj (M. Jahodová), Rozhlas 1989, č. 30.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (část fondu uspořádána v 1. stupni evidence, zbytek nezpracován).
Jestli jsem to pochopil správně při četbě toho jiného,patřičně lepšího románku o vztahu k Nezvalovi (Zpěv Orfeův), Lilly vdaná ještě za nikoho nebyla. Pouze ji vztah k Nezvalovi - velmi drásavý, když ji občas i bil - bránil dorazit ten doktorát o Klímovi. Ale nemusím mít pravdu.
OdpovědětVymazat